Beseda X

STUDIO BESEDA ŽIJE!!!

NOVÝ PROJEKT „BESEDA X“ ČEKÁ PŘÍMO NA VÁS

Staňte se s námi členy nové divadelní generace!

Užijte si dvakrát měsíčně vybraná komorní představení z celé republiky.

KUPTE SI LIMITOVANOU SÉRII PŘEDPLATNÉHO ZDE!

Společnost se rychle vyvíjí a škatulkuje ještě rychleji. Populární i odborný tisk nás zavaluje informacemi o proměně lidstva a zvěstmi o tom, jak se svět zběsile řítí vstříc katastrofě. A taky zpětně reflektuje a pojmenovává vývoj nás samotných. Všichni o překot mluví o radikální proměně i úpadku posledních tří generací, které se označují lakonickými písmenky X, Y a Z a diskutuje se o tom, co nám nástup nových pokolení přinese.

Nás ovšem tyto obavy a zkazky nechávají chladnými. Chceme stvořit hradeckou X-kovou generaci divadelní!!! Generaci, spřízněnou pod hlavičkou X-BESEDY. Jedinou generaci, která může mít příslušníky jakéhokoli věku. Generaci, kterou budou sbližovat pouze společné divácké zkušenosti a zážitky. A především nádherný divadelní prostor Studia Beseda, který bychom v příští sezoně chtěli více využívat. Je jako stvořený nejen pro nové dvě premiéry našeho divadla, ale především ho otevřeme zajímavým souborům hostujícím. A našim X-kovým divákům tak nabídneme nevšední zážitky z komornějších inscenací, které vznikly v poslední době na české divadelní mapě. Chceme vás totiž oblíbenými hosty zásobovat nejen v době trvání našich festivalů. Přijměte pozvání do cyklu Beseda X v průběhu celého roku! Každý měsíc jsou tu dvě hostující inscenace pouze pro vás!!! 

Chcete mít jistotu, že na lákavá X-ková představení seženete lístky za všech okolností? Nechcete stát pokaždé ve frontě před spuštění běžného prodeje? V tom případě vám nabízíme limitovanou edici výhodného Předplatného X na měsíce září a říjen. Zahrnuje všechna čtyři hostujících představení, která budeme v září a říjnu v Besedě nabízet s možností přednostního nákupu navazujícího předplatného na měsíce listopad a prosinec. Dvakrát měsíčně tak dostanete svůj výjimečný divácký zážitek bez shonu, s výraznou slevou a s garancí krásného místa v jedné z předních řad. Navíc coby držitelé Předplatného X získáte ještě jeden bonus – vstupenku na zlatý hřeb letošního festivalu Čekání na Václava – na představení Olga s Pavlínou Štorkovou v titulní roli. Je to jen na vás. Limitovaná X-ková edice předplatného na vás čeká!!! 

A co vás tedy v X-Besedě čeká v praXi??  

Bude to takový malý divadelní Grand PriX. Nabídneme vám zážitky zaručeně eXkluzivní, lehce eXtravagantní, herecky eXtrémní, teXtově originální, režijně seXy, s tématy dotýkajícími se lidské eXistence a morálního kodeXu, ale i miX představení pro relaX. Užijete si s námi luXusní možnost uchýlit se do eXilu Studia, pokud vám sametový plyš hlavní scény nevyhovuje. Anebo pokud si jen chcete dopřát eXtra porci komorních inscenací s maXimálním diváckým účinkem. 

Každý měsíc vám do Besedy X pozveme dvě mimohradecké inscenace – a nebudou to žádní eXoti!!! Jen v prvním půlroce, od září do prosince, se můžete těšit na Divadlo Na zábradlí, brněnské HaDivadlo, Studio Hrdinů, Divadlo Masopust, pražské A Studio Rubín nebo NoD

Garantujeme vám neotřelost tvůrčích přístupů, protože David Jařab, Jan Nebeský, Jan Frič, Jan Holec, David Šiktanc nebo Ivan Buraj jsou režiséři, kteří nefiXlují

A na jaká herecká jména se můžete těšit? Pavlína Štorková, Ondřej Pavelka, Martin Finger, Karel Dobrý, Ivana Uhlířová, Vojtěch Dyk, Lukáš Příkazký, Natálie Drabiščáková, Miloslav König, Petr Čtvrtníček nebo Leoš Noha jsou jen jedny z X hvězd, jejichž eXtatické výkony v nejbližší době zhlédneme.

Dejte si tedy pořádný divadelní detoX a nechte naše krásné Studio Beseda vstát jako féniX z popela, aby se necítilo jako apendiX hlavní scény. Odložte peXesa, fiXysaXofony, vypněte luXy a miXéry, zapomeňte na svoje eX, zavřete indeXy, nastartujte veloreXy nebo mávněte na taXíky, vyvenčete foXteriéry, nechte doma roleXky a naleštěné onyXy a vyražte za námi! 

Jste z toho perpleX? Divácká aneXe Besedy právě začíná!!!

Vaše Jana Slouková

PS: Tato zpráva není hoaX.

 

LIMITOVANÁ NABÍDKA PŘEDPLATNÉHO „BESEDA X“

ZÁŘÍ - ŘÍJEN 2017 (5 představení)

Pro prvních 10 zájemců nabízíme časově omezenou nabídku předplatného za exkluzivní „first-minute“ cenu 1.500 Kč! Balíček obsahuje první čtyři představení cyklu Beseda X v září a říjnu 2017 a jako bonus vstupenku na říjnové představení  Olga (Horrory z Hrádečku) s Pavlínou Štorkovou v titulní roli v sobotu 21.10.2017 od 13 hodin.

PŘEDPLATNÉ „BESEDA X“ JE MOŽNÉ ZAKOUPIT POUZE DO 30. ČERVNA 2017 V PŘEDPRODEJI KLICPEROVA DIVADLA NA GOČÁROVĚ TŘÍDĚ NEBO ONLINE ZDE V NAŠEM E-SHOPU.

Vstupenky na jednotlivá představení Besedy X budeme poté prodávat běžně se spuštěním našeho prodeje. Ceny jednotlivých představení ve volném prodeji se budou pohybovat mezi 350 - 500 Kč. 

 

 

JEDNOTLIVÉ TITULY "BESEDY X"

Divadlo Na zábradlí Praha
William Shakespeare – David Jařab

MACBETH – TOO MUCH BLOOD

Režie, scénář a scéna: David Jařab. Dramaturgie: Lucie Ferenzová. Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková. Hudba: Jakub Kudláč. Hrají: Miloslav König, Anežka Kubátová, Jiří Černý, Leoš Noha, Václav Vašák, Ivan Lupták, Johana Matoušková, Petr Jeništa, Petr Čtvrtníček.

 ÚTERÝ 19.9.2017 OD 19 HODIN

„MAKE MACBETH GREAT AGAIN!“

Černá komedie na klasické téma, ve které se mísí absurdita s melancholií. Zlo se nerodí v temném kotli, ale vyrůstá z neochoty přiznat sobě i okolí to, co nás uspokojuje. A tam, kde nemůže být ukojena přirozená touha po štěstí, nastupuje touha po moci. Moci, která nám dovolí pomstít se za vlastní traumata a pocity méněcennosti. 

Variace na Shakespearova Macbetha, ve které tak docela nevíme, jestli se odehrává v minulosti, současnosti nebo nedaleké budoucnosti. Nevíme, jestli se v ní vracíme ke starým modelům, kdy „muži byli ještě muži“, „ženy byly ještě ženy“ a kdo chtěl moc a peníze, musel se potřísnit krví, anebo se díváme do budoucnosti, kde kultivovanost, korektnost a empatie opět ustoupily nejnižším pudům.

Svět tohoto Macbetha mluví univerzálním jazykem, ve kterém už ale není prostor pro vzletnost a filozofické úvahy. Jazykem, který pojmenovává realitu prostě a neúprosně. K dorozumění v tomto světě už stačí jen jeden jazyk a několik slov.

Čeští herci v inscenaci se na jevišti proto dorozumívají jednoduchou, prostě rytmickou, zkratkovitou a neuvěřitelně vtipnou angličtinou, které skutečně rozumí každý začátečník - a pokud ne, přečte si české titulky!!!

„Inscenace je výtečnou ukázkou invenčně uchopené klasické látky.“ 80 % (Saša Hrbotický, Aktuálně.cz)

„To, že se boj o moc a úklady prostě jen přesunuly z hradů na obchodní konference a business mítinky a že čarodějnice nahradila bezdomovecká individua, zní asi trochu banálně. Ale v kombinaci s překvapivou bluegrassovou estetikou, bendžem a dobrou hudbou vytváří specifický postmoderní mix našeho světa, kde má hlavní slovo jednoduchá heslovitá angličtina, se kterou se lze domluvit kdekoli. Na skotské vrchovině, jihu USA a stejně tak v jakémkoli hotelu.“ 80 % (Tomáš Štástka, iDNES.cz)

 

HaDivadlo Brno
Hermann Broch, Ivan Buraj

NÁMĚSÍČNÍCI (IMITACE A TUŠENÍ)

Režie: Ivan Buraj. Dramaturgie: Matěj Nytra. Výprava: Jana Boháčková a Lenka Jabůrková. Hrají: Zbyšek Humpolec, Jiří Svoboda, Jan Lepšík, Miroslav Ukul Kumhala, Lucie Andělová, Agáta Kryštůfoková, Jiří M. Valůšek, Marie Ludvíková, Cyril Drozda, Simona Peková, Táňa Malíková, Martin Tlapák / Jan Řezníček, Ľubomír Višňovec / Mark Kristián Hochman, Michal Skočovský, Ivan Urbánek, Dagmar Radová / Anna Čonková.

 STŘEDA 27.9.2017 OD 19 HODIN

„JSME SNAD ŠÍLENÍ, PROTOŽE JSME JEŠTĚ NEZEŠÍLELI?“

Pasenow neboli romantika, Esch neboli anarchie, Huguenau neboli věcnost. Katalog „náměsíčníků“ bloudících mezi fanatismem a nihilismem v hodnotovém vakuu meziválečného Německa.

Všude samé imitace! Jak se žije ve světě rozpadu hodnot? Jak nekonečně vzdálený je člověk člověku v době, kdy je všechno (ne)možné? Jak poznat mezi korytem a postelí smysl? Směřujeme někam? Něco se musí stát!

Legendární román evropského modernisty Hermanna Brocha tvoří ojediněle vyzývavý, uzavřený systém. Román jako touha po poznání života, jaký je. Radikální koncept umění jako pomoci, namísto umění jako pasivního konzumu krásy. Současník Musila, Kafky, Joyce či Canettiho a ryzí inspirátor Milana Kundery se pouští do rozpravy nad postromantickým zrodem kýče jako touhy po jednoznačnosti, kýče jako počátku zla.

V radikální adaptaci Ivana Buraje před námi na scéně vyvstává náměsíčný bar U Brocha, kde je na vše už pozdě, a přitom stále není konec. Štamgasti tvoří katalog doby, která zoufale čeká na svého vykupitele. Jak ale rozeznat Krista a Antikrista? Brněnští „alternativní“ herci sedí na první čtené zkoušce, přichází režisér z Německa – Hans Buch, slibuje umění, ale my všichni chceme jistotu! Existuje ale nějaká? Je komplikovaná naše doba, nebo ji komplikují intelektuálové? Potřebujeme krize? Nasadit si Brocha na oči! Dostat se až na hranici tázání samotného! Nahmatat zeď naší reality, našeho vězení!

„Nedělej si nic zlého, vždyť jsme tady všichni!“

„Dát nějaký jevištní tvar šestisetstránkovému románu, který se místy propadá do eseje, místy do básně a jehož hlavním tématem je rozpad evropských hodnot, není jen tak. (…) V podobných případech jsou v zásadě dvě dramaturgické možnosti. První je tradiční: věřit autorovi a držet se textu, i když třeba volně. Řekněme, že existuje nějaká hospoda U Brocha, lokál, jehož atmosféra napovídá, že se zavírací doba kryje s apokalypsou. Je to podnik, jehož štamgasty jsou somnambulové, kteří si průběžně vyznávají lásku, filosofují a vraždí se za zvuků vybraných šlágrů, zatímco hodnoty evropské civilizace mizí ve chřtánu 20. století. Druhá dramaturgická možnost je moderní: V tomto případě je potřeba vycházet z toho, že Broch je poněkud temný a komplikovaný, takže bude jistější vést s ním dialog formou komentáře, například tak, že budeme inscenovat ne Brocha, ale to, jak chceme inscenovat Brocha, a jak s tím zápasíme. (…) Vtip inscenace režiséra Ivana Buraje spočívá v tom, že si mezi nimi nevybral. Před přestávkou „natvrdo“ inscenuje Brochovy Náměsíčníky, byť za čtvrtou stěnou z průhledné síťoviny, a po přestávce zase první čtenou zkoušku režiséra, který hodlá Náměsíčníky inscenovat a potýká se s nepochopením ze strany herců. Jak inscenace v první půli, tak inscenace inscenace v té druhé přitom výborně obstojí samy o sobě, první jako tragédie, druhá jako komedie. A hlavně mezi nimi vzniká dramatické napětí a hra významů. Střetává se tu Brochův text se svým komentářem, postava s hercem a také divák tragédie s divákem komedie.“ (Jan Němec, Právo)

 

Experimentální prostor NoD Praha
Gottfried Benn, Elsa Lasker-Schülerová, Lucie Trmíková

MILUJI TĚ JAK PO SMRTI

Režie: Jan Nebeský. Hudba: Emil Viklický a Martin Dohnal. Výtvarná spolupráce: Igor Korpaczewski. Kostýmy: Petra Vlachynská. Hrají: Lucie Trmíková, Karel Dobrý / Miloslav König, Emil Viklický, Martin Dohnal, Miroslav Hloučal.

 STŘEDA 11.10.2017 OD 19 HODIN

„MÁ LÁSKA ZNÁ JEN MÁLO SLOV.“

Činoherně hudební inscenace, věnována pozoruhodné spalující vášni a lásce dvou neobyčejných básnických osobností, Gottfrieda Benna /1886 – 1956/ a Elsy Lasker-Schülerové /1869 – 1945/. Mladý muž z rodiny pastora a o sedmnáct let starší básnířka židovského původu se poznali v Berlíně před rokem 1912. Vzájemné citové vzplanutí nalezlo svůj výraz v lyrické expresionistické poezii obou umělců a navždy spoluurčilo jejich život i literární tvorbu.

Elsa Lasker- Schülerová byla podle Karla Krause „nejsilnější a nejneschůdnější lyrický zjev moderního Německa.“ Gottfried Benn byl mezinárodně uznávaným lyrikem, už za svého života pokládán za nejzajímavějšího a současně i nejskandálnějšího básníka své doby. Přestože citové vzplanutí Elsy a Gottfrieda v roce 1912 bylo krátké, poznamenalo je oba na celý život.

Lucie Trmíková s Karlem Dobrým (v alternaci s Miloslavem Königem) před námi rozehrají za pomoci veršů obou básníků divoký a vášnivý kabaret. Poezie se v něm střídá s náročnými hudebními čísly za hudebního doprovodu jejich skladatelů, Emila Viklického a Martina Dohnala.

„Pláču - / Mé sny padají na svět. / Do mé tmy / Ani pastýř se neodvažuje. / Mé oči neukazují cestu / Jako hvězdy. / Stále jen žebrám před tvou duší / Víš o tom? / Kéž bych byla slepá - / Myslela bych, že ležím v tvém těle. / Ze všech květin bych namíchala / Tvou krev. / Jsem přebohatá / Nikdo mě nemůže otrhat / Nebo odnést mé dary / Domů. / Něžně chci tě učit sebe / Už víš, jak mě oslovit. / Hle, moje barvy / Čerň a hvězdy / A nemám ráda chladný den / Má skleněné oko. / Všechno je mrtvé / Jen ne ty a já.“ (Elsa Lasker Schülerová – Pohanu Giselheerovi)

„Inscenace Jana Nebeského má podobu až jakéhosi divokého dada kabaretu, v němž je řada pasáží zhudebněná a kde se oba hrdinové představují jako extrémní tvorové jdoucí vždy a za všech okolností na hranu, jejich láska je nekončící boj o to, kdo s koho. Výborná je živě reprodukovaná hudba – na této podobě díla se nečekaně sešly dvě výrazné osobnosti – Martin Dohnal a Emil Viklický.“ (Jana Machalická, Lidové noviny)

„Záleží na tom, nakolik je člověk ochoten přijmout rozporuplnost postav ve vysoké kabaretní nadsázce. Inscenace pokračuje ve stylu Nebeského obrazivých kontroverzních střetů nejrůznějších paradoxů, poutavých, ale mnohdy nesnesitelných charakterů, které se nechtějí a neumí zařadit do mainstreamové společnosti. Z osobní zkušenosti si myslím, že nejlepší způsob, jak takové představení vnímat, je nechat se unášet na vlně obrazů a představ, a doslova si je prožít.“ (Jana Soprová, Scéna.cz)

 

Činoherní studio Ústí nad Labem
Max Frisch

HOMO FABER

Režie: David Šiktanc. Dramatizace a dramaturgie: Karel František Tománek. Scéna: Jan Štěpánek. Kostýmy: Juliána Kvíčalová. Hudba: Ondřej Švandrlík. Hrají: Martin Finger, Marie Štípková, Marta Vítů, Jan Plouhar, Matúš Bukovčan, Anna Fišerová, Lukáš Černoch.

 NEDĚLE 22.10.2017 OD 19 HODIN

„HRA O MUŽI V NEJLEPŠÍCH LETECH.“

Divadelní adaptace jednoho z nejvýznamnějších románů 20. století. Život Waltera Fabera, inženýra, který se vždy a za každých okolností řídí „zdravým rozumem“, navždy změní náhodné setkání s mladou ženou. V titulní roli inscenace režiséra Davida Šiktance září Martin Finger. Scéna i hudba vytvářejí v inscenaci pozadí pro otevření základních otázek smyslu života, viny, trestu a úloze techniky v dnešním světě. Režisérem hry je David Šiktanc.

„K románu Homo Faber jsem se v době, kdy mě oslovilo Činoherní studio, vracel podruhé. A zatímco napoprvé, zhruba před pěti lety, ke mně nijak nehovořil, najednou jsem byl zcela oslněný nejen příběhem, ale způsobem Frischova myšlení a psaní,“ řekl Šiktanc.

Švýcarský spisovatel v románu ve zkratce postihl trauma moderní doby, která podle něj spočívá v technokratickém přístupu ke světu. Odtud také název Homo Faber, tedy člověk strůjce. Hlavní hrdina, kterého na prknech ústeckého divadla ztvárňuje Martin Finger, přistupuje ke všemu zcela racionálně, a to až do setkání s dívkou Sabeth, jejíž role se ujala Marie Štípková. „Přestože titulní postavou je muž, hra je i o ženách. Právě tím je naprosto současná a navýsost aktuální. Svým způsobem zábavná, i smutná. Ostatně, jako život sám,“ shrnul autor divadelní adaptace Karel František Tománek.

Velkou devizou hry je podle Fingera její jazyk. „V dnešní spíše povrchní a zjednodušující době je zázrak, když se můžeme zaobírat tak kvalitním textem, který srozumitelně, zdánlivě jednoduše, ale s velkou hloubkou a empatií otevírá základní otázky: smysl žití, vina, trest, odpuštění, touha po porozumění,“ řekl Finger, který se do Činoherního studia vrací po několikaleté pauze.

„Životní střípky i úvahy nad bytím, jak je z Frische seskládal dramaturg K. F. Tománek, příjemně provokativně pohybují na hranici vážného, ironického, absurdního a komického, což je na tomto divadelním díle nejpozoruhodnější. Tedy až po Martinu Fingerovi. Tajemnost a balanc mezi fatalisticky vážným a nevážným jsou nejlepší půdou pro chladné, navenek jakoby neemotivní, o to však působivější herectví Fingera. Homo Faber v Činoherním studiu není monodrama, ale všechny přítomné postavy slouží zejména k dokreslování proměny Waltera Fabera. Sice zde mluví a jednají – především Marie Štípková jako jeho osudová žena Sabeth je skvělá –, ale v omezené míře, navíc jsou jejich promluvy přerušovány střihy, které nás přenášejí do stále nových událostí (jež ovšem mohly časově předcházet!), aby nám pomohly pochopit a sestavit jednu životní cestu.“ (Lenka Dombrovská, Divadelní noviny)

 

Divadlo Masopust
Martin Františák

NEVĚSTA

Režie: Jan Holec. Dramaturgie: Tereza Marečková. Scéna: Ján Tereba. Kostýmy: Paulína Bočková. Hrají: Ivana Uhlířová, Natália Drabiščáková, Diana Toniková, Jiří Štrébl, Radovan Klučka, Richard Fiala, Lukáš Příkazký, Vojtěch Vávra.

 STŘEDA 1.11. 2017 OD 19 HODIN

„DRAMA NA HRANICI SKUTEČNOSTI A SNU“

Martin Františák patří k nejvýznamnějším současným dramatickým autorům. V jeho rukopisu se propojuje silný dramatický talent s básnickou obrazivostí, podobně jako tomu bylo u Josefa Topola. Zároveň míří k palčivým tématům současnosti. Ve hře Nevěsta se balancuje na hranici skutečnosti a snu. Nechává minulost dvou žen - matky s dcerou, které v padesátých letech přivandrovaly do valašské vesnice - prostupovat do současnosti, v níž Starosta spolu s ostatními muži vyklízí jejich dům, aby zde zřídil myslivnu. Tření a pnutí těchto dvou světů provokuje a obnažuje skutečné vztahy, jaké mezi „nevěstami“ a zdejšími muži v minulosti panovaly. Zvláštní směs zneužívání a ponížení, výměnný obchod nutný k přežití, ztráta jakékoli důstojnosti a cti. Nic z toho nezmizelo. Staré zahnívající skutečnosti umí nebezpečným způsobem infikovat současnost. Celé drama, inspirované deníky, nalezenými Martinem Františákem na staré půdě, je psáno ve valašském nářečí, které propůjčuje replikám šťavnatý rytmus. Přes psychologickou hloubku si text zachovává pružnost a ráz grotesky s nedomrlými myslivci a líčením rozpadajícího se domku nevěst na bílo. Prosvítání starších vrstev ovšem nic nezabrání. Deníky zachycují složitou životní situaci a nejednoznačná východiska s divokou imaginací, jako by se jejich původní pisatelka pohybovala spolu s autorem dramatu na rozhraní života a smrti, snu a skutečnosti. Františákovým dramatickým vkladem je především zobrazení obecného pokrytectví, stále znovu potvrzovaného, a předávaného z generace na generaci. 

„Bolestné osudy valašských „nevěst“ zachycuje divadelní hra Martina Františáka, která se v provedení souboru Masopust představila na jevišti pražského Divadla Komedie. Nastudoval ji mladý režisér Jan Holec, jehož inscenace uvádí studio Švandova divadla, pražský Disk, A studio Rubín či Malé divadlo v Českých Budějovicích. Hlavní role inscenace Nevěsta ztvárnily Ivana Uhlířová a Natália Drabiščáková. „Byly to vlastně nevěstky, i když se jim říkaly nevěsty, neboť se po druhé světové válce živily tím, že se samy prodávaly, prodávaly své tělo a chlapi jim za to přinášeli jeden petrolej, jeden opravil střechu,“ vysvětluje režisér Jan Holec. Vykořeněnost, která se projevuje ve vztahu k půdě i mezi lidmi, se dědí, stejně jako pokrytectví, z generace na generaci. „V současnosti vidíme důsledky právě tohoto vykořenění, rabování a znásilňování. Znásilňování domů, půdy i vzájemných vztahů,“ pokračuje Jan Holec.“ (ČT24)

 

A studio Rubín
Sofokles, Lucie Ferenzová a kol.

ANTI-GONE: BLACKOUT

Režie: Jan Frič. Dramaturgie: Lucie Ferenzová. Výprava: Pavla Kamanová. Hrají: Pavlína Štorková, Ondřej Pavelka, Sandra Černodrinská a Lukáš Příkazký.

STŘEDA 22. 11. 2017 OD 19 HODIN

„NEVIM, JESTLI EXISTUJE NĚCO JAKO ANTIGONIN KOMPLEX, ALE ZAKOMPLEXOVANÁ TEDA JE, TO MI VĚŘTE“

Pavlína Štorková jako antická hrdinka v režii Jana Friče. 21. století, po válce, po volbách. Antigona pohřbívá bratra. Nad ránem v temnotě jeskyně plné stínů tvoří mystérium o bohu, životě po smrti, elektřině a lásce: Člověk není svůj, je obklopen silami, které už od antiky křičí všemi ústy: poznej sám sebe! Jenže novému králi jde přece o obec, která chce žít v míru! Máme přece rozum, ne?! Takže: poznej sám sebe!

„Antigona 21. století, dcera thébského krále Oidipa, zaujatá technickými experimenty a výboji energie, žije ve své moderní laboratoři. Snaží se spojit s boží mocí, ochotna podstoupit nejvyšší oběť a poskytnout svému zavražděnému bratru poctu, která mu náleží. A to i přes zákaz panovačného vládce Kreóna (Ondřej Pavelka) (…)Text hry zaujme slovníkem, který střídá slohy a styly, filozoficky hutnější pasáže odlehčuje ironie. Zazní citace básně J.H. Krchovského nebo písňový slogan „Ať mír dál zůstává s touto krajinou“ odkazující k sametové revoluci. Koncept Anti-Gone: Blackout pracuje metodou syntetické koláže, uspokojí postmodernisty a Rubínu věrné diváky satirických kabaretů. (…) Antigona v závoji a s elektrickou zástrčkou vprostřed čela (třetí oko, nebo vnitřní zdroj síly?) dospěje tam, kam dospět má, ke svému sebezničení. Pavlína Štorková nezapadá do běžných výrazových škatulek, působí svou totální bezprostředností. (Dana Benešová-Trčková, ČT24)

„Jestliže tedy přicházíme na Sofokla ve spojení se jmény dvou režisérů s velmi svérázným viděním – tedy Janem Fričem a Lucií Ferenzovou (která je tentokrát autorka textu), můžeme očekávat inscenaci neobvyklou. Už název Anti-Gone: Blackout nabízí více výkladů a asociací. První část evokuje výklad propojený s angličtinou – ve smyslu, že věc není dořešena (it is not gone…), druhá připomíná největší hrozbu dnešní doby, tedy totální zatmění, zhroucení přetechnizovaného světa. Výprava Pavly Kamanové odkazuje k možnosti totálního kolapsu (a zároveň mezi řádky k jiné mytické postavě – Elektře), umisťuje-li hlavní hrdinku do podivné neustále světélkující, chrastící a prskající laboratoře, kde Antigona působí tak trochu jako šílený vědec. Jako by tato laboratoř evokovala, co se děje v její hlavě.“ (Jana Soprová, Divadelní noviny)

 

Studio Hrdinů
Ladislav Fuks, Miloš Horanský

PAN THEODOR MUNDSTOCK

Režie: Miloš Horanský. Dramaturgie: Jan Horák. Scéna: Michal Pěchouček. Kostýmy: Tereza Hrzánová. Hudba: Ivan Acher. Pohybová spolupráce: Halka Třešňáková. Hrají: Vojtěch Dyk, Gabriela Míčová, Dana Poláková.

STŘEDA 6. 12. 2017 OD 19 HODIN

„HOVORY A ZÁPASY S BOHEM A LÁSKOU“

Polemické uchopení slavného románu Ladislava Fukse v autorské variaci a režii Miloše Horanského. Ten svou inscenaci charakterizuje jako „hru o hovorech i zápasech s Bohem a s láskou. Též o „tréninku“, jak vést dialog se smrtí a měnit svou identitu“. Jeho Theo Mundstock v podání Vojtěcha Dyka není zlomený člověk, je vřelý, pevný a citlivý – všechno ovšem lomeno dobou holocaustu. Gabriela Míčová a Dana Poláková ztvárňují hned několik postav Fuksova románu. Mezi role Gabriely Míčové patří bájná a provokativní, moudrá Theova láska, původně slípka, Žesli, která se reinkarnuje do krutého drezéra. Dana Poláková  se představí jako rodina Sternových, ale i jako vidoucí a laskavý rabín. Horanského variace na Mundstocka je jednou z možností jevištní podoby poezie.

„Výtvarník Michal Pěchouček pracuje ve Studiu Hrdinů se scénou velmi minimalisticky, ale úchvatně a přesně. (…) Výtvarno (ve spojení shudbou) tu hraje na divadelní poměry velmi silnou roli. Pan Theodor Mundstock režiséra Miloše Horanského sdílí se svými diváky palčivě neúnosnou nálož bolesti pečlivě vyváženou vzácnými momenty, kdy se s otevřeným divákem podaří sdílet i víru v Boha jako v něco, co člověka absolutně přesahuje.“ (Kateřina Nechvílová, Literární noviny)

„Miloš Horanský coby autor dramatizace a režisér v jedné osobě vytvořil pro Studio Hrdinů vlastní vizi, jevištní báseň, která s předlohou souzní pouze v detailech, ale s výjimkou ústředního tématu holocaustu nastoluje zcela svébytné otázky. Jako základní princip tedy neužívá Fuksovu metodu zamlžených přechodů mezi realitou a představami napolo schizofrenního Mundstocka, nýbrž po vzoru poezie vedle sebe skládá nejrůznější výjevy jako pásmo volných asociací a symbolů. (…) Dyk se projevuje jako tvárná osobnost s dokonalým verbálním projevem, splývá s postavou pronásledované bytosti, dodává jí vnitřní sílu i citovost. A vůbec nejpůsobivější je jeho interpretace židovských písní. Gabriela Míčová v Mundstockovi zúročuje, co si mnohokrát ozkoušela jako hvězda bývalého Divadla Komedie. Bez přípravy, jakoby z ničeho nic bleskurychle navodí patřičnou atmosféru, ostrými střihy přeskakuje od laskavosti a něhy Sli až ke krutosti dozorkyně. Dana Poláková vedle zmíněné pětirole Šternových překvapí precizní a duchaplnou minietudou moudrého rabína.“ (Saša Hrbotický, aktualne.cz)

 

Divadlo Masopust
Genet, Bridel, König, Dohnal

DENÍK ZLODĚJE

Režie a scénografie: Jan Nebeský. Výchozí idea: Tereza Marečková. Scénář: Miloslav König. Hudba: Martin Dohnal. Kostýmy a rekvizity: Petra Vlachynská. Hrají: Miloslav König a Martin Dohnal (klavírní doprovod).

PÁTEK 22. 12. 2017 OD 19 HODIN

„HONBA ZA NEMOŽNOU NICOTOU“

Mysteriózní opera na texty Jeana Geneta a Bedřicha Bridela pro jednoho činoherce - zpěváka (Miloslav König) s hudbou Martina Dohnala v režii Jana Nebeského.

Jean Genet se kočkuje s Bedřichem Bridelem, současná imaginace z okraje společnosti s imaginací barokní. Zvláštní a odvážné propojení deníků „prokletého“ dramatika, spisovatele a recidivisty Jeana Geneta, v nichž popisuje svou jedinečně sebedestruktivní filozofii zločinu a krásy, s významnou českou básnickou skladbou z doby baroka autora Bedřich Bridela Co Bůh? Člověk?, nabízí provokující směs a nečekané vazby. Narcistní a bezohledně infantilní deník plný rozkoše, strachu a vzdoru proti jakékoli autoritě, se překvapivě ladně vine k prudkému a horkokrevnému vyznání a zanícení Bridela, který leží u nohou svého Boha, jako Genet leží pod nohami toho kterého milence. V obou textech kypí příbuzná touha a volání, podobná horečka těla, které chce patřit. Splynout. Nalézt Ráj. Extrémní pnutí mezi tělem a duší, jejich svár v baroku mnohokrát popsaný, se naplňuje v činech a vztazích, žitých Genetem. Prožívání vlastní nízkosti, jako vědomě přijaté pozice, se přibližuje sladkému ponížení Bridela, který rýmuje jako děcko, v pravidelném rytmu a bez okras. „Já nad slámu, květ, seno,/ jako pléva jsem laciný,/ i nad žabí plemeno,/ špatnější, i nad luštiny;/ já pravdy stín zatmělý,/ nejsem něco, než nijakost,/ já jsem šat, střep zetlelý,/ mrcha, mrva, kůže a kost.“  Barokní zpěv střídají důvěrná, leč věcná sdělení prostituta a zloděje.

„Genetův text je plný kontroverzních myšlenek odhalujících básníkovo nitro, jeho pohnutky, pochybnosti, počátky i konce vzdorů. Otevřeně popsaná drsná sexualita, její prožívání a obhajování je vzápětí sestřeleno pochybnostmi, studem, pohrdáním a odsudkem. Klidnější a lyričtější tón do takto zběsilého proudu pak vnášejí Bridelovy básně. (…) Hudba Martina Dohnala je postavena na roveň textu. Výsledný tvar se tak více méně přibližuje opeře, dramatická hudba text rytmizuje, vnáší do něj další iritující dráp, neboť není vůbec líbivě melodická. Je intelektuálně naléhavá, tudíž i při zhudebněných pasážích musí divák přemýšlet a dobírat se smyslu. Pěvecky je velmi náročná. Klobouk dolů před muzikálností Miroslava Königa, který zpěv zvládá tak dokonale, že text i hudbu spojuje v jeden organický celek, bez klišé a úskočných berliček. Režisér představení Jan Nebeský se rozhodl Deník zloděje inscenovat jako postupnou devastaci člověka. (…) Herec Miloslav König obecenstvu předkládá drsnou, provokativní a intimně trýznivou zpověď až obdivuhodně civilně. Jeho projev je zanícený, postupně až vášnivý, bez vnější teatrálnosti a pitvoření. König neusiluje o získání diváka lacinými postupy. Je umírněný, upřímný a autentický. To není lehká cesta, ale v tomto případě jediná možná, chceme-li mluvit a hloubce, nikoli klouzat po povrchu.“ (Marie Třešňáková, ČT24)