Petr Mareček, MFD, 28. 12. 2005 /kráceno/

Arnošt Goldflam má herečky rád a hradecké zvlášť, vždyť jim věnoval svou novou hru Dámská šatna a sám ji v královéhradeckém Klicperově divadle nastudoval. Téma divadla je Goldflamovi blízké, před časem jeho předchozí  vynikající hru Ředitelská lóže uvedlo brněnské HaDivadlo. Vděčné stařecké hašteření dvou hereckých vysloužilců bylo až surově groteskní, tato typicky neokázalá goldfalmovská konverzačka bez dramatických zvratů pro čtyři dámy je o poznání smířlivější a jemnější. Autorova ironie, s níž se usmívá i nad patetickými slovy o Thespidově káře a službě Thálie, neboli, ale věcně ukazuje úděl hereček "na oblasti".
     Dámskému kvartetu, jemuž psal hru "na tělo", dominují Pavla Tomicová jako Truda, zkušená a citlivá herečka v nejlepších letech, a Lenka Loubalová. Její Líza je ostřílená veteránka, věcná a sarkastická, divadlem už zvolna odepisovaná aktérka, která bere za vděk i němou roli ohně (alespoň se při plápolání může otírat o mladé kluky z techniky). Obě aktérky - i silné osobnosti - mají vzácný dar pro civilní konverzační komedii, gagy a střídmost gest i pro umění "zahazovat repliky". Příchod v šálách zachumlané Lízy do šatny, kde cvičí její půvabná mladá kolegyně Marie (Kamila Sedlárová) je nepopsatelný. Čtvrtý stolek patří Kláře Elišky Bouškové, nejmladší a lehce "oprsklé" herečce toužící po velkých rolích.
     Goldflam se brání jakékoliv bulvarizaci, vulgarizaci i sporům subret, z publika nedělá voyera u klíčové dírky. Čtyři herečky jsou konkurentky i kamarádky, které se vzájemně svěřují, což jim nebrání, aby občas mimoděk i úmyslně vypustily jedovatá žihadla (Vypadáš výborně, nikdo by ti čtyřicítku nehádal!). Dámská šatna je všedním obrazem jedné sezony, v níž se jedna rozejde s manželem a druhá bláznivě zamiluje. Goldflam s humornou nadsázkou staví na detailech, na drobných epizodách, v nichž tragickou osudovost má i nákup malé sukně. Aktérky, shazující permanentní herectví i pověstnou hereckou afektovanost, společně prožívají čekání na role, utěšují se, blbnou v kostýmech zvířat, probírají režiséry i publikum.
     Všechno by fungovalo, kdyby Arnošt Goldflam text krátil, některé motivy nerozmělňoval a zbytečně příliš nerozehrával. Rozchod Trudy "po mobilu" o pauze mezi výstupy by byl silnější, kdyby byl jen naznačen, takhle přeroste jen v banální hádku, byť s milou pointou se záznamníkem. I Bulisova písnička Nejkrásnější místo s textem Bertolda Brechta, pajánem na v kusu často a pochopitelně akcentovaný záchod, je ve hře spíše pro radost zúčastněných...

     ...Scéna je skutečnou šatnou, do níž přicházejí vlásenkářky či inspicienti. Inscenace se v mnoha místech dotýká nejlepších tradic konverzační komedie typu Neila Simona, kde nejlepší vtipy pramení ze smutku a zoufalství. Skvělé jsou debata nad recenzí, monology v prázdné šatně či lekce, v níž Líza zkouší své kolegyně z věty Já jsem tak nešťastná, já si s tím nevím rady! Tady Goldflam s gustem relativizuje teorie herectví, neboť nejpřesvědčivěji ji řekne Truda, která se tak v tu chvíli opravdu cítí.
     Goldflam, jenž si citlivě přetavil radu skutečných osudů zdejších aktérek, má pro hereckou profesi pochopení, rozumí obrovskému nasazení za mizerný plat, soucítí s pomíjivostí řemesla, v němž "musíte každý večer být nejlepší, i kdyby si do hlediště lidé přišli je zatelefonovat". Cestou z divadla se navíc mnohý divák asi v duchu omluví svým oblíbeným herečkám, kterým tiše lál, když je zahlédl "figurkařit" ve velmi průměrných televizních dílech.
 

Arnošt Goldflam: DÁMSKÁ ŠATNA

repertoár