Jana Machalická, Lidové noviny, 10. 1. 2012

Bylo by bláhové si myslet, že když David Drábek inscenuje "počestný" klasický titul, jakým je Beaumarchaisova Figarova svatba, nechá ho na pokoji. To nebývá jeho zvykem, a tak ani v této staré komedii nenechal kámen na kameni. Budiž mu však mimo jiné ke cti přiznáno, že do programu napíše "s použitím fragmentu překladu Karla Krause".

David Drábek se prostě ani jako režisér nevzdává svých autorských ambicí, což je sympatické, neboť to svědčí o snaze vyslovit se přes starý text k současnosti. Na druhé straně tato metoda přináší řadu úskalí, kterými je třeba proplout, a ne vždy to jde tak, aby si odvážný kormidelník neodřel oba boky.
    Bylo tedy Beaumarchaisovi ublíženo? Obávám se, že částečně ano, protože potřeba aktuálnosti nemusí nutně vést k masakrování autora, zvlášť je-li, jako zde, na dost slušné úrovni. Také by se měla zrodit nová zásadní výpověď. Ne, že by tu nebyla, ale nic převratného to také není. Upravovatel a režisér v jedné osobě si za starého příběhu vzal jen kostru a dokonce pozměnil i žánr - vznikla bláznivá komedie, která vrší komické situace a divoké gagy. S Figarem už kdysi podobně zacvičil rakouský dramatik Peter Turrini, ale ani jeho Nejbláznivější den, který hru posunul až do groteskně panoptikální podoby a vše vyložil třídně, nic nového nepřinesl.

Monolog o korupci uprostřed bláznění
Úpravy a přepisy jsou jistě legitimní, a když nově vytvořené funguje, je to skvělé. V tomto případě ale nový text sedí tak z poloviny: jazyková komika je trochu kýčovitá a všelijaké slovní hříčky a výpůjčky a parafráze od Biebla až po Bezruče působí až příliš praštěně - Drábek má jako vždy gejzíry nápadů a někdy to přece jen působí stylem "vraž do toho, co tě napadne". Zejména v první části je dost hluchých míst, vtipy, které měly být k popukání, jsou rozpačité a divák záhy začne postrádat konverzační lehkost předlohy. V druhé části úprava působí o poznání svižněji, ale třeba Figarův monolog o korupci ve všeobecném bláznění působí jako z jiné komedie. Dostane se mu sice potlesku na otevřené scéně, ale spíš to svědčí o tom, co chce dnes publikum na jevišti slyšet.
   Drábkovi mnohem víc sedí, když napíše z gruntu novou hru, kde se může rozmáchnout bez zábran, spojovat nespojitelní a vůbec dát průchod své fantazii. Má-li tedy jeho nová verze Figarovy svatby, pak jsou to hlavně ty inscenační - Drábek režisér docela dobře udrží celý ten blázinec pohromadě a umí postavit komediální situace tak, aby vyzněly. Zjevně se také inspiruje typologií commedie dell´arte, improvizuje a snaží se gagy vyhrotit až k brutální nadsázce. Některé nápady a situační humor vycházejí výborně, a to i díky souznění režiséra se scénografem Martinem Chocholouškem a kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou. Její "postmoderně manýristické" jsou hravé a vtipné a jsou dobře dohromady s žánrovým posunem. Výtvarnice přichází s kombinacemi, které působí zajímavě a bizarně - hraběnka má "bermudskou" krinolínu s malými plyšovými medvídky, pod níž se již tajemně ztratilo několik psíků - jorkšírů. Z medvídků má i prsteny, pánové zase nosí směšně elastické trikoty a soudce má paruku z jakési plastové formy. I paruky dam jsou originální, třeba Zuzančiny lokýnky z plastových spirál. Chocholouškovu scénu určuje barevná šachovnice na horizontu i na jevišti, po obou stranách jsou vchody do altánu. Nic víc není zapotřebí, stačí jen pár kusů mobiliáře - pohovka, nebo kočár hraběte Almavivy, který se podobá krabičce od sardinek. Drábek ještě k všem těm zamilovaným, rezignovaným, frustrovaným i prostopášným, tedy k Zuzance, Figarovi, hraběti a hraběnce, Cherubínovi a Fanynce připsal rodinku Amorů.
   Otec Amor, Amora a Amorek jsou v depresi, protože s láskou je to u lidí špatné, Amorek dokonce střílí šípy raději do šneků. Rodina Amorů, to je typicky "drábkovský" nápad, který má svůj půvab, ale když se všechny ty fantazie poskládají vedle sebe, vůbec by neuškodilo něco z toho ubrat. Hradecký Figaro má ovšem báječnou Hraběnku Pavlu Tomicovou. Hrdě se hlásí ke svému zdegenerovanému rodu, a pokud jde o zálety jejího muže, občas je rozkošně udivená. Když si pak se Zuzankou prohodí šaty, je to pro ni příležitost k dalším komediálním kreacím. Zuzančiny šaty má totiž na sebe jakoby "našpendlené".
   Jiří Zapletal v divoké nadsázce hraje chlípného hraběte, svůdně se nakrucuje a předvádí a také vozí v kočáru stopařky. Zábavný je i jeho dialog na břehu mořském s Cherubínem převlečeným za dívku, kterého Lubor Novotný pojal trochu a la Charleyova teta. Zuzanka (Pavlína Štorková) a Figaro (Vojtěch Dvořák) jsou i trochu nešťastníci, zejména Štorkové Zuzanka je docela skeptik, který si nedělá moc iluze. Z Marceliny (Zora Valchařová-Poulová) je divná potvora a zámecká zahradnice Antonie (Lenka Loubalová) pije jako duha a vypadá, jako by vystoupila z Arcimboldova obrazu. Je to všechno prapodivně vyšinutá menažerie a David Drábek si ji evidentně užívá. Z větší části je to zábavné i mile bláznivé, ale kdyby nám servíroval méně vtipných hlášek, vůbec by to nevadilo.

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: FIGAROVA SVATBA