|
PŘED
ODTUČŇOVACÍ KŮROU
Jan Kerbr, Divadelní noviny, 14. 6. 2011
Prvního potká pochopitelně Helena, Jan (Dušan Hřebíček) profesionálně
venčí psy, o jevišti však vodí na reálných šňůrách pouze imaginární
smečku, což skýtá mnoho příležitostí pro hercovo uvolněné komediantství
i pro fantazii publika. Obézní Róza přijímá přes počáteční odpor pomoc
zdravotnického pomocníka Ludvíka (Jiří Zapletal), který na rozdíl od
požitkářky, spočívající téměř bezvládně v posteli, hýří permanentní
pohybovou aktivitou, s Rózou ovšem sdílí náklonnost ke kultovním filmům,
a tak občas přinese nějaký titul na dévédéčku. Jako poslední se se svým
vyvoleným seznámí Valérie, jde o kandidáta na sebevraždu Samuela
(Miroslav Zavičár). Setkání je to poněkud fatální, ale neprozrazujme
eventuálním divákům všechno.
Uvolněná Drábkova fabulační vynalézavost hraničí místy s kvantem nápadů
až obžerným, přivede na jeviště občas také zesnulé rodiče, Matku ve
svatebním (Zora Valchařová-Poulová) a Otce, za života údajně velkého
proutníka, v podobě kozlonoha - boha Pana (Jakub Tvrdík), Na scéně
Martina Chocholouška, kterou tvoří pěkně vystavěný bizarní domeček s
kuchyní, Rózinou ložnicí a Valériinou buddhistickou "svatyní", se
rozvíjí řada pozoruhodných hereckých kreací. Ve vztahové dynamice asi
nejvíc bodují Pavla Tomicová s Jiřím Zapletalem (ona v dokonalé
smutnosměšné verzi neforemné hrdinky - vycpaná pochopitelně nadmíru, on
jako rtuťovitý, pohybově suverénní "pošuk"), strhujícím číslem je divoká
scéna krmení netučným jogurtem, gradovaná také rytmickým hudebním
podkresem, on se snaží potravu do jejích úst aplikovat, ona překvapivě
živě uhýbá. Isabela Smečková Bencová, i když její Helena má v sobě také
některé bizarní rysy, představuje z šestice hlavních postav
nejcivilnější podobu, od níž se mohou ostatní pak ještě výrazněji
odlišovat svým řáděním. Dušan Hřebíček předvádí jako "psovod" celou
škálu propracovaných, často velmi překvapivých gagů, to kombinuje s
verbálním i gestickým potenciálem hodného, spíš nesmělého nápadníka.
Nejvíce "vzdálení realitě" jsou Valérie a Samuel. Pavlína Štorková
prezentuje věrohodnou směs autismu i nadoblačného snění, překvapivě
prokládanou pohybovými evolucemi před Buddhovou sochou, Miroslav Zavičár
zpřítomňuje kandidáta sebevraždy jako umírněného, teoreticky dokonale
vyzbrojeného váguse, který ví, že to nejlepší, co může udělat, je
zúčtovat s vlastní existencí.
Jak to u Drábkových her již bývá, také tato má poněkud delší stopáž,
neřekl bych však, že jsou tu nápady k zahození, některé však možná
přemístitelné do jiného opusu. Hudební podkres Darka Krále (své songy
kombinuje s nahrávkami "slavnějšími") náladu příjemně spoluvytváří,
místy však celkové tempo i poněkud retarduje - víc se mi tentokrát
líbily temperamentní hudební vstupy než sladké melodie, i když chápu,
že ony k titulu neodmyslitelně patří. Zato živé zanotování jednoho ze
songů Zuzany Navarové všemi třemi sestrami sedlo do dané jevištní
situace stoprocentně.
Inscenace i hra se dotýkají některých neuralgických bodů naší
současnosti, především citové prázdnoty, ne zcela úspěšně saturované
pasivními diváckými přebory ve sledování módních filmových titulů, také
uchylováním se k předžvýkanému orientálnímu "duchovnu" a koneckonců i k
často hysterickém "pejskaření". David Drábek opět prokázal, že je
dítětem své doby a dovede jí "odečítat z rtů". David Drábek: JEDLÍCI ČOKOLÁDY
Tisková
zpráva a rozhovory s tvůrci...
Tři sestry vzor 2011 /Vladimír Just, Lidové noviny, 17. 6. 2011/ |