Publikováno dne: 11.3.2015
Podplukovník od letectva v.v., jenž se mi stal dědou, měl jasno: „Oněgin? Nejdřív chce ona jeho, pak on ji a je konec.“ Slavný ostravský Evžen Oněgin před osmi lety měl ve verzi Jana Mikuláška na černobíle stylizovaném jevišti pingpongovou pálku, ale verše Alexandra Sergejeviče Puškina zůstaly. V nové hradecké inscenaci romantického veledíla, kterou v Klicperově divadle nastudoval tandem SKUTR - Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, sice zbylo z veršů jen torzo, ale poezií, ať už nejtišší lyrikou, až tělesně vášnivou, čistě výtvarnou, nebo křehce klaunskou, to v ní přetéká jak rozbouřená Něva v Puškinově Měděném jezdci. Jako by se malíř Repin s burlaky i krvavým Ivanem Hrozným stal moderním impresionistou i milovníkem grotesky. Snad bude zklamán, kdo si chce odškrtávat známé strofy, ale přistoupí-li po hřmotném prologu s erotikou a regulemi soubojů na obrazivost, rytmus a atmosféru, může mít zážitek, neřku-li až fyzický prožitek, jak z četby nejlepší poezie v koutě nejintimnějším.
Kukučka s Trpišovským s romancí špatně milovaných nakládají podobně jako s podmanivým Labutím jezerem, vycházejí z herců a jejich improvizací, ale ještě víc šetří slovy. Jako by na velké plátno vršili střípky, barvy, dojmy, přízraky, situace, nálady, jež, jak jde čas, zůstávají mimoděk v podvědomí čtenáři či divákovi nejen Puškina, ale i Lermontova, Čechova či Gogola.
Je to Rusko důvěrně známé, přitom snové, spíš tušené než viděné, což určuje scéna Jakuba Kopeckého, ohromná zimní zahrada plná přízraků s patinou omšelosti a dávné opuštěnosti, v níž ani jedna rekvizita není zbytečná. I skvělý Hynek Pech jako mrtvý Larin budí dojem, že ho na jevišti zapomněli už od premiéry Tří sester v roce 1901. Oslní i nádherné kostýmy Simony Rybákové, carské Rusko střihlé pařížskou secesí, ale s vročením 2015. Po dlouhé době se naplnila dávná slova mé babičky (když už jsem zmínil podplukovníka), že na jevišti mají být jen hezcí lidé. Aby nedošlo k omylu, hradecký Evžen Oněgin není žádnou odtažitou a zapeklitou alternativou či šifrou pro vyvolené, naopak je vstřícným lyrickým dramatem podminovaným nenaplněným citem, který by se dal krájet. To umocňují sugestivní, byť střídmá muzika Michala Nejtka, jež si rozumí s ruskými lidovkami i Georgesem Brassensem, a také zcizovací gagy, komentáře a hlavně přesně dávkovaná nadsázka. Herci jsou chórem, každý má však své velké sólo. Larinová, opět vynikající Martina Nováková, propadá nadšení z každého hosta i dopisu z města, Kamila Sedlárová dala tetě z Petrohradu elegantní zkaženost a erotický náboj, generál Ondřeje Malého je esencí všech carských důstojníků, co literatura zná. Beze slov si vystačí Natálie Holíkové v poetické etudě Oněginovy kočky a nevolnice Anisja Isabely Smečkové Bencové reaguje na gesto, že je volná, bezradně: „Tak já zůstanu tady.“ Rusko ve zkratce.
Každé postavě včetně chůvy Marie Kleplové se daří, že ji po prvních dvou třech větách divák zná a její osud by rád sledoval i po oponě. Přesnou míru slídivosti a neodbytnosti našel pro svého venkovana Zareckého David Smečka, jeho zablácená a rušivě upachtěná realita s mandolínou v salonu smetánky práská jak bič.
Říká se, že Bůh je v detailu. Ten divadelní dvojnásob, z čehož těží nejen SKUTR, ale i hlavní herecký kvartet, ač Marie Poulová jako Olga trochu opakuje svou loňskou Julii, zejména dojde-li na dychtivou prostotu nepolíbeného neviňátka. Dojemný Lenský je první zdejší velká role Vladimíra Polívky, který ukryt za brýlemi Harolda Lloyda hraje nesmělého groteskního lyrika vláčeného okolnostmi, jež ústí v tragédii. Protipólem je mu suverénní Miroslav Zavičár v titulní roli, znuděný petrohradský zlatomládežník, rozevlátý volnomyšlenkář s potměšilostí hada z ráje, při vší poživačnosti i světské póze petrohradské „star“ zranitelný a osamělý.
Jak by řekl Miroslav Horníček, odpusťte vzrušenému, ale já superlativy odmítám šetřit. Nejen u Polívky a Zavičára, jejichž fatální souboj bez jediného výstřelu podtrhuje krásný lyrický humor, ale hlavně u Pavlíny Štorkové, budoucí členky Národního divadla. Je spousta druhů divadelního ticha, ale jen jedno umí až řvát a bolet. To, které ovládá s citem pro detail Štorková. Po Richardovi III., Velké mořské víle či Labutím jezeru ho k dokonalosti dovádí právě jako křehká Taťána v Oněginovi. Ať už čte proslulý dopis, stýskání zahání banalitami z listů pro správcovou nebo ve finále, ač miluje, odmítá.
Věřím, že až opadne nervozita a tempo získá na jistotě, herecky i obrazově znamenitá imprese ještě zesílí, třeba i v zatím rozmlženém momentu, v němž se Taťána do Oněgina zamiluje. Aby každý citlivý divák odcházel zasažen a s pocitem viny, kolik večerů promarnil tím, že si neotevřel slavnou Puškinovu knihu.
A.S. Puškin - SKUTR: Evžen Oněgin - 90%
Petr Mareček, MF DNES (11.3.2015)
