Jan Kerbr, Divadelní noviny,
30. 5. 2006
Román
Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy je vepsán do povědomí
kulturní obce především ve filmové verzi Juraje Herze (1971) s
uhrančivými výkony Ivy Janžurové a Petra Čepka v hlavních rolích.
Tragický příběh nerovného manželství odkvétající Štěpy a syfilitika
Pavla upravili pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové dramaturg Martin
Velíšek a režisér Ivan Rajmont. Dlužno hned zkraje říct, že i "ve stínu"
dnes už téměř kultovního filmu obstojí východočeská inscenace se ctí.
V první části se v jakési polosnové féerii prodíráme
vzpomínkami ze Štěpánčina dětství, současností, "osudovými" větami,
které zazněly z úst potulných komediantů při jejich produkcích, věštbou
kartářky a dalšími střípky impresionistické mozaiky. Postupně se však
začíná charakteristika postav i fabule konkretizovat a před námi
vyvstávají plasticky prokreslené figury. Především Štěpánka v suverénní
interpretaci Pavly Tomicové, inteligentní dívka, která si je vědoma
svých nevelkých šancí v rámci venkovského "pohlavního výběru, postupně
ovšem i přes vnitřní bezpečnostní radar roztávající vůči nabídce svého
bratrance Pavla (Filip Richtermoc) k sňatku. Ten se vrátil z armády a má
za sebou bouřlivý sexuální život, se Štěpou po svatbě jako muž nežije,
také si už je možná vědom nástupu zákeřné choroby. Ožehavé scény, kdy se
začíná vyjasňovat, jakou povahu bude mít manželské soužití, aranžuje
Ivan Rajmont s maximální věcností, zároveň i jemnou empatií, a oba herci
dokážou kresbou charakterů vykreslit takové napětí, že by nepropadnul
špendlík. Zatímco Pavla Tomicová má v roli šanci předvést rozpaky,
hysterii, zoufalství, odhodlání a celou škálu dalších psychických hnutí,
Richtemocův part je na první pohled poněkud plošší. Směs zpupnosti,
běsovství, pozdního prozření i propukající šílenství je ovšem hercem
podána znamenitě.
Pokažený a emocionálně nerovný svazek nevyvolává pocit
marnosti, protagonistům se daří naznačit vyšší smysl krutého
osudu. V inscenaci podávají nadprůměrné herecké výkony i ostatní.
Zvláště ve druhé zahuštěnější části, připomínající v nejlepších
momentech antickou tragédii, přidávají patřičné dramatické přísady také
Jiří Zapletal (Pavlův čestný a trochu proti své vůli se obětující bratr
Jan) a představitelé rodičů z obou stran. Marie Kleplová a Hynek Pech
(matka a otec Štěpy, ona zprvu vstřícně obezřelá a později tiše trpící,
on pyšně vznětlivý) prezentují charaktery, které si i v prohře udržují
svou hrdost, také Vlastimil Čaněk je přesvědčivý ve zmoudřelé postavě
rustikálního Pavlova otce.
Rajmontova režie je přehledná, za přispění výtvarníka
Martina Černého a komponisty Petra Kofroně i přiměřeně magická.
Dramaturgická volba, která by možná mohla působit starosvětsky odtažitě,
je naopak aktuální v důrazu na potřebu řádu i smysl oběti. V době
roztěkanosti, povrchnosti a honby za materiálním uspokojením působí tato
eticky burcující inscenace tak, jak umělecké dílo působit má, totiž
katarzně.
Jaroslav Havlíček: PETROLEJOVÉ LAMPY
repertoár