O SMYSLU TĚŽKÉHO ÚDĚLU

Jan Kerbr, Divadelní noviny, 30. 5. 2006

Román Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy je vepsán do povědomí kulturní obce především ve filmové verzi Juraje Herze (1971) s uhrančivými výkony Ivy Janžurové a Petra Čepka v hlavních rolích. Tragický příběh nerovného manželství odkvétající Štěpy a syfilitika Pavla upravili pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové dramaturg Martin Velíšek a režisér Ivan Rajmont. Dlužno hned zkraje říct, že i "ve stínu" dnes už téměř kultovního filmu obstojí východočeská inscenace se ctí.
     V první části se v jakési polosnové féerii prodíráme vzpomínkami ze Štěpánčina dětství, současností, "osudovými" větami, které zazněly z úst potulných komediantů při jejich produkcích, věštbou kartářky a dalšími střípky impresionistické mozaiky. Postupně se však začíná charakteristika postav i fabule konkretizovat a před námi vyvstávají plasticky prokreslené figury. Především Štěpánka v suverénní interpretaci Pavly Tomicové, inteligentní dívka, která si je vědoma svých nevelkých šancí v rámci venkovského "pohlavního výběru, postupně ovšem i přes vnitřní bezpečnostní radar roztávající vůči nabídce svého bratrance Pavla (Filip Richtermoc) k sňatku. Ten se vrátil z armády a má za sebou bouřlivý sexuální život, se Štěpou po svatbě jako muž nežije, také si už je možná vědom nástupu zákeřné choroby. Ožehavé scény, kdy se začíná vyjasňovat, jakou povahu bude mít manželské soužití, aranžuje Ivan Rajmont s maximální věcností, zároveň i jemnou empatií, a oba herci dokážou kresbou charakterů vykreslit takové napětí, že by nepropadnul špendlík. Zatímco Pavla Tomicová má v roli šanci předvést rozpaky, hysterii, zoufalství, odhodlání a celou škálu dalších psychických hnutí, Richtemocův part je na první pohled poněkud plošší. Směs zpupnosti, běsovství, pozdního prozření i propukající šílenství je ovšem hercem podána znamenitě.
     Pokažený a emocionálně nerovný svazek nevyvolává pocit marnosti, protagonistům se daří naznačit vyšší smysl  krutého osudu. V inscenaci podávají nadprůměrné herecké výkony i ostatní. Zvláště ve druhé zahuštěnější části, připomínající v nejlepších momentech antickou tragédii, přidávají patřičné dramatické přísady také Jiří Zapletal (Pavlův čestný a trochu proti své vůli se obětující bratr Jan) a představitelé rodičů z obou stran. Marie Kleplová a Hynek Pech (matka a otec Štěpy, ona zprvu vstřícně obezřelá a později tiše trpící, on pyšně vznětlivý) prezentují charaktery, které si i v prohře udržují svou hrdost, také Vlastimil Čaněk je přesvědčivý ve zmoudřelé postavě rustikálního Pavlova otce.
     Rajmontova režie je přehledná, za přispění výtvarníka Martina Černého a komponisty Petra Kofroně i přiměřeně magická. Dramaturgická volba, která by možná mohla působit starosvětsky odtažitě, je naopak aktuální v důrazu na potřebu řádu i smysl oběti. V době roztěkanosti, povrchnosti a honby za materiálním uspokojením působí tato eticky burcující inscenace tak, jak umělecké dílo působit má, totiž katarzně.
 


Jaroslav Havlíček: PETROLEJOVÉ LAMPY

repertoár