Petr Mareček, MFDnes, 21. května 2009

Režisér a dramaturg David Drábek, nový umělecký šéf královéhradeckého Klicperova divadla, se patosu i sentimentu brání jak čert kříži. O to víc je věrohodné jeho přiznání, že svůj splněný sen - první generační muzikál Ještěři - věnoval své ženě a dceři. Začal ho psát v roce 2006, kdy manželka byla už požehnána.
     "Napsal jsem to pro ni, aby se pobavila a měli jsme veselé dítě. A když vidím, jaký naše Justýna je, myslím, že to klaplo. Poprvé v životě jsem chtěl pobavit někoho, kdo pod srdcem nosí mé dítě. Psal jsem to pro oba, aby pak třeba dcerka mohla říct, že tatínek byl v mnoha věcech nesnesitelný, ale jinak vtipný a uměl vyprávět," říká devětatřicetiletý divadelník, autor ceněných Akvabel a režisér hradeckých inscenací R.U.R. a Macbeth.

Jste spokojen s tím, jaký vaše dílo dostává finální tvar?

Konečně dělám divadlo, jak mi zobák narostl, a velmi svobodně. Mám pocit, že už první velké terno bylo obsazení, a to zásadně. Typově to strašně pěkně zapadlo. Třeba Vojta Dvořák jako pan Zelený, to je velký komediální talent a pro mě objev ze zdejších "mladých pušek". Z těch starých, které znám léta, to je třeba Lubor Novotný, který se po nemoci vrací rolí Lochmana. To, co předvádí, je excelentní. Velkým lídrem je Honza Sklenář, jsem rád, že dělám s Mírou Zavičárem či Pavlínou Štorkovou. Nyní se učíme, jak najít vlastní muzikálový styl.

Jak na to jdete?

Snažíme se vyvarovat všech nešvarů českého muzikálového divadla a uzpůsobit věc sobě. Chce to důsladnější práci, protože jakákoliv rutina nepřipadá v úvahu. Všechny výkony, pěvecké a taneční, muší vycházet z charakterů, vyzařování a dispozic každého jednotlivce. Choreografická čísla mají svou dějovou linku, každé má svůj charakter, není to žádná přísně dirigovaná company jako Chorus Line na Broadwayi. I zpěv jde víc po emoci a osobitosti. Popová manýra, u nás v muzikálech velmi běžná, je mi totiž odporná, to se mi otevírá kudla v kapse. My jsme činoherci, známe své limity, proto dílem ty manýry zcizujeme, a to s veškerou přiznanou nedokonalostí vytváří zvláštní půvab přirozenosti. Je to ale dřina.

Muzika Darka Krále asi také nebude příliš muzikálová?

Ten to měl těžké, on je v muzice melancholik a nostalgik, ale snažil se ji napsat tak, aby na první poslech byla zapamatovatelná, aby měla hitové dispozice, což může pro někoho znít prašivě. Zároveň mu šlo o velkou osobitost a nebanálnost stejně jako textaři Tomáši Belkovi, kteý dělá ska muziku se Sto zvířaty. Můj text je trochu jurodivý, přiznávám, ale do něj zapadají skladby, které jsou melancholické, sebezpytné, generačně zádumčivé. Díky nim se dozvídáme mnohé o charakterech, o pozadí či zázemí postav. Není to jednostrunné ani samoúčelné.

Generačně se muzikál dotýká "Husákových dětí"?

Já jim říkám husákjugend. Jsem rád, že tam můžu dostat a připomenout spoustu fetišů z té doby a generačně se na nich vyřádit.

Kde se ve vás bere potřeba a snaha po generační výpovědi, která třeba silně umocnila i vaše Akvabely?

To je zvláštní, říká se, že ponětí o generaci přichází až po třicítce. Vždycky jsem byl individualistické stvoření rodinného typu, s rodinou, fantazií, se svým lesem... Kurt Vonnegut říkal, že to přijde, až se jednou vzbudíš a zjistíš, že ti vládnou spolužáci z gymnázia. Když jsou pak školní srazy po letech, přihlásí se i vědomí smrtelnosti, v ročníku jsou třeba už první úmrtí, odešli nám babičky i dědečkové, máme strach o rodiče. Vplouváme do středního věku. Marná sláva, v člověku je ještě spousta třeskuté zábavnosti a vášně, kterou neztratil, ale do toho už prozvukuje memento mori. To vytváří vzrušující směs, uvidíme, co to udělá po čtyřicítce.

Zároveň ve hře mluvíte o prohrách, ztrátě iluzí...

...a o outsiderství. To si uvědomíme na Sklenářově postavě Ignáce, který kolem sebe odhazuje použité ženy a narozené děti a který stále čeká, že jednou přijde to pravé. Asi že tu zastaví auto z Holywoodu, přijde nabídka na film nebo zvolení prezidentem USA, nebo aspoň Maďarska. A ono to nepřichází. Začnete se tedy zastavovat a naučíte se vychutnávat to, co máte, nebo to, jako Ignác, co jste pohodili. Přijdete do stavu, který zavání moudrostí, protože lepší je opravdu nepřítelem dobrého. Mě takhle zpomalila má dcera, protože já byl strašně pažravý a netrpělivý, každý den jsem potřeboval neustále příval nových vjemů. Když dnes přijdu k dceři, nasytí mě dostatečně a mé užívání dne - carpe diem - je v pořádku. Navíc smrt začíná dost hrabat v mé generaci, vždyť jsme černobylští pohrobci. Myslím, že je poctivé o tom uvažovat a lehce nad tím mrazit a strašit. A zároveň si z toho dělat legraci, protože jak říká Woody Allen, láska, smrt a sex jsou vděčná témata.

Důležitým prvkem v Ještěrech je Zemanův film Cesta do pravěku. Patrně to nebude jen fetiš dětství, ale i metafora.

Návratu k určité čistotě. Jediní dva, kteří na školním srazu něčeho dosáhli, jsou bratři gangsteři. Vydělali peníze a podívali se do světa díky zločinu. Jeden z nich umírá, proto ten druhý chce, aby se vrátili do časů, kdy byli ještě čistí. V kulturáku chtějí sehrát, což je pošahané, byť poetické, právě Cestu do pravěku. Asi moc neprozradím, když řeknu, že to nevyjde.
 

Věda versus umění!
Řádění Husákových dětí v pravěku /Jana Machalická, LN, 27. 5. 2009
Drábkovi Ještěři královsky baví /Petr Mareček, MF DNES, 6. 6. 2009/
Tikají nám hodiny s nápisem Made in China /Ivan Žáček, DN, 9. 6. 2009/

David Drábek: JEŠTĚŘI

repertoár