Poprvé režisérkou i autorkou
Herečka napsala svou první hru. Jekyllu Hydeovou

Petr Mareček, 14. 11. 2011

Herečka hradeckého Klicperova divadla Eva Kratochvílová, častá představitelka osudových či mrtvých žen, studuje psychologii, aby lépe pochopila, proč se dala ke „komedii“. „Jsou to dvě strany jedné mince, studium duše,“ říká.
     Do duše ženy nahlíží i ve své první hře Jekylla Hydeová, kterou si v těchto dnech sama režíruje v komorním Podkroví Klicperova divadla. Inspirací jí byl slavný Stevensonův horor Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda, její hrdinka je však vědecká pracovnice, navíc uvázaná v domácnosti. „Vycházím z toho, že když se člověk snaží potlačit nějakou svou přirozenost, vyhřezne to jinde,“ uvádí autorka.
     Dlouho nevěděla, co to znamená „činohra“, ale už v dětství chtěla hrozně hrát. Dělat divadlo. „Chodila jsem sice od třinácti do provázkovského Studia Dům paní Evy Tálské, ale to bylo něco úplně jiného, než co mě potkalo na DAMU. Tam jsem narazila. Na pedagogy i na sebe samotnou. Radost se vytrácela, měla jsem pocit, že nejsem autorka, že to nejde ze mě. Až ve druháku jsem se spolužáky připravila projekt, který mě strašně bavil. Dívala se na ně na jevišti a úplně jsem se do nich, když to zazářilo, zamilovávala. Podstatný byl na jedné straně pocit, že se to „děje samo od sebe“ a na druhé straně vědomí, že jsem toho něčeho součástí,“ říká Eva Kratochvílová.

Jak jste přišla na Jekyllu Hydeovou?
Stevensonův horor Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda mě zaujal ve čtvrťáku na DAMU. Je to ohromná metafora přirozené lidské rozpolcenosti, řekla bych až bytostné, ale jsem blíženec, tak to možná trošku přeháním. Nakonec vznikla úplně nová postava Jekylly Hydeové...

Tuším, že půjde také o genderovou problematiku...

Máte pravdu! V naší společnosti se za neutrální postavu považuje spíše muž. Ale já jsem žena a vycházím ze svého vnímání světa, to je pro mě neutrální. Při psaní dramatizace jsem však zjistila, že ženská postava má v příběhu zcela jiný význam než mužská. Ten gender se ale v naší inscenaci odráží v základní výzvě – zvládnout vnější nároky společenské a vnitřní duševní. Napsala jsem Jekyllu jako ženu v domácnosti, protože to je známý symbol „omezovače tvůrčí energie“.

U Stevensona jde o doktora, lidumila, který najde preparát, jenž v něm probouzí zlo. To je silnější a silnější, londýnský gentleman páchá zvěrstva a nakonec ho to zničí.

Tam jde spíše o morálku, vlastně posílí jednu stránku, kterou v sobě odjakživa měl. Vychází z toho téměř jako pokrytec, ctihodný pan doktor, který si rád tajně „ujede“. Chtěla jsem hledat vlastní konkrétní motiv, proč se rozdvojí Jekylla Hydeová. Vycházím z toho, že když se člověk snaží potlačit nějakou svou přirozenost, vyhřezne to jinde. U ní je to ještě komplikované, osobní problém vkládá do své vědecké kariéry. Řeší „motivy dobra a zla“. Někde jsem četla, že každý v sobě máme dva vlky, jednoho dobrého a jednoho zlého. A ti spolu svádějí nekonečný boj.

A může některý vyhrát?

Vyhraje prý ten, kterého krmíte. A jsme u Hyda. Zmiňuju v textu i psychologický výzkum, který vznikl v reakci na druhou světovou válku. Vždyť v lágrech byly bachařky, které zmlátily vězenkyni jen proto, že se jí při nástupu spustila menstruace. Chlapi vysokoškoláci házeli mimina do ohně, přitom sami doma chovali na klíně vlastní děti. Kde se to v nich vzalo? Jak je to možné? V budoucnu bych chtěla spojovat principy našeho současného chování s extrémními případy z historie, třeba s tím, co se dělo v koncentrácích. A odpovídat na tyto otázky skrze naše vlastní zkušenosti, možnámají jemnější formu, ale stejný princip. Nedávno jsem viděla například film Lidice, řeknete si, to už je dávno, to se mě netýká, ale vtip je v tom, že týká! Cesta proti tomu je sebepoznání, zvědavost a odvaha jít do sebe. Riskovat.

Mluvíte o dějinných hrůzách, ale vaše hra se odehrává v kuchyni.

Protože mám ráda divadlo, metaforu a symboliku. Ona je někdy větší šance, že druhý pochopí, co mu chci říct, když mu to zatančím nebo zazpívám, případně pomlčím, než když se to snažím vysvětlit slovy. Zvlášť u mě. Vzniká monodrama ženy, která už možná ani nerozezná, co se od ní chtělo a co chce sama. Chce zvládnout všechno dokonale, snad jí chybí jakási odvaha k upřímnosti, snad toho chce příliš, neumí se nesnažit a něčeho vzdát. Má dítě proto, že ho opravdu chtěla, nebo proto, že „to tak má být“? Nemá oporu sama v sobě, a to, co jí opravdu jde – pokusy a výzkumy -dusí v laboratoři - spižírně.

Jaká jste režisérka?

To opravdu nevím. Nešlo mi ani o to psát text nebo vymyslet nějakou bombastickou koncepci, ale „dělat divadlo“. Kdybych na to měla rok, nic bych nepsala a nad tématem bychom seděli, brečeli a lámali si hlavy společně. Máme na to pár týdnů. Už když jsem to psala, věděla jsem, že Jekyllu bude hrát Isabela Smečková Bencová, jejího muže Viktora Dušan Hřebíček a jejich dceru Ludvenku desetiletá Klárka Horáková. To je exkluzivní společnost! Herci jsou velmi invenční, občas je to opravdu výzva „ustát“ je. Snažím se, abychom se co nejlépe vzájemně pochopili. Dušan navíc ještě dělá muziku.

V Klicperově divadle jste už čtvrtou sezonu, velmi jste zářila v Nebezpečných vztazích.

Mrzí mě, že se nehrály déle, teprve v posledních reprízách jsem začala být svobodná. Ráda hraju i Věc Makropulos. Nejvíc si asi zahraju v Dobře placené procházce, ta mě strašně baví. Trochu jsem se v Hradci zaškatulkovala do osudových žen, třeba v Tulákovi po hvězdách a Sherlocku Holmesovi. A ještě většinou mrtvých. A také často na jevišti jím jablko.

Kdy tedy přišel ten rozhodující moment dělat divadlo?

To by mě taky zajímalo! Snad je v tom obyčejná dětská chuť se předvádět. A také si myslím, že jde o analogii k životu. Studuju psychologii a budu psát diplomku o sebepojetí herců. Jaké lidi to táhne k divadlu? Herectví je vlastně praktický výzkum. Přerušila jsem studium psychologie kvůli DAMU, a když jsem se tam vrátila, uvědomila jsem si, že DAMU je skutečnou katedrou psychologie. Tam „to“ zažíváte, zkoušíte si „to“, jdete „do toho“ přímo i s citovou investicí.

Takže psychologii studujete proto, abyste zjistila, proč jste vůbec u divadla?

Třeba, kdo ví. To jsou dvě strany jedné mince, studium duše. Asi je to návykové.