Jana Machalická, Lidové noviny, 22. května 2012

Když jsem pozorovala Pavlu Tomicovou, s jakou vervou, smyslem pro sebeironii a přirozeným kouzlem pózuje fotografovi LN Ondřeji Němcovi na ušmudlaném kanapi, měla jsem hned lepší náladu. Z Pavly totiž pořád – a na jevišti zejména – vyzařuje, jak ráda hraje, což naposledy přímo virtuozně předvedla jako koulařka Milena v Drábkově Kouli. A myslím, že má dar šířit ve svém okolí pozitivní energii. Nejspíš by se mohla dávat na předpis pro notorické pesimisty – prostě třikrát denně aspoň tři kapky Tomicové.

Jak jste si budovala postavu Mileny, inspirovala jste se jejím reálným předobrazem Helenou Fibingerovou?
Měla jsem velkou výhodu, že David psal Milenu přímo pro mě a chtěl využít mého naturelu, čímž jsem byla ušetřena té nejtěžší práce na roli – hledání postavy. On je velkým příznivcem herecké svobody a to je zvlášť při práci na komedii úžasná vlastnost. Nechá nás nabízet, improvizovat a pak tomu vtiskne řád. Hra Koule se samozřejmě pro veřejnost spojuje s Helenou Fibingerovou, ale myslím, že o to nám vůbec nešlo. Pohrává si spíše s prototypem takovéto ženy, svým způsobem fascinující. A já se z toho důvodu podívala na pár dokumentárních filmů, abych odkoukala gesta a dikci. Fascinovalo mě, jak stříhá emoce – to jsou neuvěřitelné proměny – a začalo mě to zajímat po psychologické stránce.

Pro mě bylo úžasné, jak se pohybujete na hraně vážně míněného patosu, ale vzápětí to zase shodíte. Jak jste k tomu došla?
Je pravda, že jsou tam momenty, které vyvolávají přímo soucit s mou hrdinkou, alespoň to tvrdí diváci, ale vzápětí přijde rána, která to hodí úplně jinam. Ale přesně takhle působí ten dokument. Chtěla jsem to brát vážně, protože to ani jinak nejde (mimochodem, Fibingerová se také bere smrtelně vážně), a navíc si myslím, že dobrý humor vzniká tehdy, když se směšné věci říkají vážně.

Vy jste opravdu Helenu Fibingerovou i Jarmilu Kratochvílovou pozvali na premiéru?
Slyšela jsem to, ale moc o tom nevím. Kdyby ale byly na první repríze, tak by něco viděly, já jsem totiž trefila diváka koulí. V životě by mě nenapadlo, že se to nemůže stát. A letělo to ještě těsně pod Vladimíra Justa, protože seděl nad ním. A byl to tak příjemný pán a já na něj celou dobu hrála, protože mi to pomáhalo, a pak mu udělám tohle. Ta koule je sice z polystyrenu, ale mně se přilepila na zpocenou ruku a při falešném hodu mi nevyklouzla. Ten pohyb byl už rozjetý a já jsem ho v hlavě nedokázala zastavit. Krve by se ve mně nedořezal, strašně jsem se lekla, že jsem mu ublížila. Nastala neuvěřitelná věc – byla jsem vytřeštěná, v duši jsem ho litovala, toužila se omluvit a zároveň jsem dál cynicky říkala text své role – to byl pro mě nejlepší moment inscenace a také příslušně šílený. Jako by se tam obtiskla celá schizofrenie tohoto tématu.

Zatím jste Kouli hráli třikrát amáte vyprodáno do konce sezony. Jaké jsou ohlasy, šílí publikum jako na premiéře?
V zásadě šílí. Trochu jsem se i bála, protože lidé jsou různí. Reakce jsou zatím úžasné, ale dál se bojím, že přijde divák s negativním vztahem k tématu a já to neustojím.

 V inscenaci je řada momentů, kdy mi přišlo, že je našlápnuto k tomu, abyste se neuhlídali a smáli se taky, i když jste profesionálové. Nedělá vám to potíže?
Já, když si to zakážu, tak se uhlídám, ale tady jsem si to povolila. Říkám si, že to má být živé, a tak to k tomu trochu patří, a pak u Jiřího Zapletala člověk nikdy neví, s čím přijde.

Hodně jste improvizovali?
Byl to v podstatě způsob práce, který se Davidovi osvědčil už při zkoušení Figarovy svatby. Jediné, co vlastně bylo fixní, byla moje postava. Kolegové to měli těžší, a navíc hrají většinou karikatury.

Házela jste někdy koulí?
Pozor – vrhala, i když vlastně máte pravdu, já spíš házela, a tak mě často diskvalifikovali. Vrhala jsem koulí jenom chvilku, předtím jsem se se věnovala sportovní gymnastice, kterou jsem přestala dělat v pubertě, a začala přibírat kila. A můj sportovní švagr mi tenkrát řekl, že by to chtělo doplňkový sport. Ovšem dlouho jsem u toho nevydržela, jednak mě to nebavilo, a taky místo toho, abych hubla, jsem díky posilování naopak bytněla. Přesto mi ta krátká zkušenost pomohla, když po mně David chtěl instruktáž o vrhání.

Koule se už předtím stala nejslavnější rozhlasovou hrou. Zažila jste i nějaké negativní reakce?
Jeden pán mi napsal do divadla: „Jste obyčejná periferní herečka a pošlapáváte ikony českého národa. Jste dost populární, sice nevím proč, a tak nechápu, že musíte brát kdeco.“

Nezarazilo vás, když se pak po tak úspěšném uvedení vážně objevily názory, že veřejnoprávní rozhlas nesmí dělat satiru?
To mě samozřejmě přišlo úplně nesmyslné. Ale na všem špatném je i něco dobré. Představa, že se staneme po revoluci první trezorovou hrou, byla pro mě zábavná.

A skutečně to Helena Fibingerová i Jarmila Kratochvílová daly k soudu?
Prý ano. Ale v případě paní Kratochvílové tomu moc nevěřím. A teď jsem se navíc někde dočetla o tom, jak prý přistihla své běžecké svěřenkyně poslouchat Kouli, kterou zatím sama neslyšela, a ony ji ujistily, že je to obrovská sranda. Prý to vzala sportovně, protože je to nejspíš prima ženská. Já si říkám, že kdyby paní Fibingerová o tom víc přemýšlela a věděla, tak si z toho taky udělá legraci a ještě to použije k vlastní reklamě. Koneckonců to o jejím životě tak úplně není.

Svůj profesní život jste spojila s Hradcem Králové a odolala jste zatím všem nabídkám. Co je v Hradci za divadelní kouzlo?
Kouzelný je hlavně sám Hradec a žití v něm. Miluju to město, navíc s rodinou bydlím kousek od divadla ve starém centru, což je pro holku z Havířova, města bez kořenů, trhák. A když se ještě navíc v Klicperáku, kde hraju, dělá divadlo, které mě baví, beru to jako bonus osudu. Hradec jsem si vybrala kvůli divadlu Drak, kvůli kterému jsem zase šla na DAMU, na loutkárnu. Tehdy jsem dělala amatérské loutkové divadlo a viděla jsem Drak hrát na přehlídce v Chrudimi Těžkou Barboru. Začala jsem se pídit, co bych měla vystudovat, abych tam mohla hrát. A byl to malý zázrak, že to všechno vyšlo a já se do Draku dostala. Měla jsem možnost jít za hezkou prací, ale nechtělo se mi. Přispělo k tomu i to, že když jsem hrála v Praze v Dejvickém, moc mě nenadchlo, jak se tam žije, dívala jsem se na to jako máma a viděla ty ztracené děti ve městě a svíralo se mi srdce. Tak už to máme s mužem srovnané, že tady zůstaneme. Jak říkával Krofta, svět se má dobývat z provincie. Ale když jsem o tom všem pak přemýšlela, protože na to bývám dotazována, říkala jsem si, jen jestli si sama tak nevysvětluju svoji pohodlnost a to, že mám odpor ke změnám.

Hvězdu z vás udělal Vladimír Morávek. Občas i říkal, že jste jeho ženské alter ego. Bylo vaše napojení skutečně tak úzké?
Vladimír ze mě udělal hlavně činoherní herečku a za tomu budu navždy vděčná. Před naším setkáním by mě nikdy nenapadlo dělat jiné divadlo než alternativní, o kterém jsem si vždycky myslela, že je to to moje. A určitě jsem se naučila být na jevišti citově rozevřená. Vladimír mi občas říkal, že ta moje postava, kterou zrovna hraju, je vlastně tak trochu on v sukni, a to bylo spojení tím pádem úzké.

A jste takhle napojená i na Davida Drábka?
David je jiný člověk a je to jiné spojení, ale mám pocit, že velké. Jsem typ spíš submisivní herečky a potřebuji se na svého režiséra napojit. Zatím jsem měla štěstí na setkání s osudovými režiséry a teď už vím, že David Drábek mezi ně rozhodně patří.

Na jevišti jste temperamentní a inklinujete k herecké expresi, jste „dračice“ i v soukromí?
Už od dětství jsem musela překonávat stydlivost, nebo spíš nejistotu. Mohla jsem o sobě říkat, že jsem komik třídy, ale jedině proto, že jsem byla ve svém prostředí, kde jsem každého znala. Hrozně nerada měním prostředí, to je pro mě trauma, poznávat neznámé lidi. Asi to souvisí s tím, že jsem rak. Když mě chtějí někam naživo, tak mi to radost neudělá, je lepší skrýt se za postavu. Být totiž někým jiným znamená vyzkoušet si beztrestně cokoliv.

A není to rozpor – ta introvertnost i schopnost žít na jevišti?
Necítím to jako rozpor, jen ve chvíli, kdy se po mně chtějí věci, které jsou mimo profesi. Já ty věci na jevišti nějak cítím a vlastně nevím, co k tomu mám říct. Jasně, že si umím racionálně rozebrat situace, ale zvláštní techniku nemám.

Váš táta byl důlní inženýr, maminka v domácnosti, ale vy a vaše sestra Naděžda Chroboková jste herečky. Kde se to u vás vzalo? Nechtěla jste být taky důlní inženýrka?
Ne, hrozně jsem chtěla pracovat s malými dětmi, strašně mě to bralo, půjčovala jsem si miminka, chtěla jsem pracovat v mateřské škole, a tak jsem šla studovat střední pedagogickou školu. No a pak to byl hrozný náraz, když jsem v té školce začala pracovat, na děti moc času nebylo, protože jsem pořád musela vyplňovat nějaká lejstra a učit děti podle socialistického výchovného programu práce, místo toho, abych si s nimi hrála. Tak jsem z toho utekla. Kdo ví, jestli bych šla k divadlu, kdyby byly normální poměry. Se sestrou jsme hodně recitovaly, a když tak o tom přemýšlím, maminka je hodně stydlivá, ale kdyby to rozbalila a neměla zábrany, tak by z ní byla národní umělkyně.

Hrály jste někdy společně?
Zatím se to nepodařilo. My dvě jsme dvě odvrácené strany měsíce, jsme každá jiná. Máme sice podobné názory na to, co je správné a co ne, ale jinak máme všechno jinak. Ale právě proto by mě zajímalo, jak by to dopadlo.

Několikrát jste zmiňovala ideální manželství svých rodičů a člověk většinou opakuje jejich model. Jak to je s vámi?
Celý život jsem díky našim měla výhodu zdravé psychiky nepoškozené trápením v dětství, což je dobrý vklad do života. Ten jejich model se ale nedá úplně zopakovat, těžko hledat tatínka, když já nejsem maminka. Ale myslím, že s mým manželem Ondřejem Malým máme šanci se k jejich modelu přiblížit. On je totiž taky můj dárek od osudu. Asi budu fatalistka.

A je herecké manželství výhoda? Nosíte si práci domů?
My si myslíme, že je, alespoň pro nás. Nikdo jiný nemá takové pochopení pro generálkový týden... Máme hezký vztah, chápeme se, ale práci si domů moc netaháme. A já miluju být doma. Chci hnít doma s rodinou, mít pohodičku a nejradši jsem, když si moje holčička pozve kamarádky, energie dětí mě nabíjí, miluju, když je jich hodně pohromadě, smějou se, piští, začínám být šťastná a můj muž odchází. On zase musí pořád sportovat, když na kole, tak jedině dvě stě kilometrů denně. A taky má rád zimu, hory a lyžování, já teplo a koupání, ale nevadí nám to. Aby chodil se mnou k vodě, koupila jsem mu surf. Aby to měl se sportem, protože se musí pořád hýbat. A on pak řekne v půlce října, takový sychravý den to byl, „chtělas k vodě, tak jedem“.

Máte dvě děti, synovi už je devatenáct, dcera je malá. Uvažovala jste někdy o tom, že by vám děti mohly brzdit kariéru ?
Spíš naopak. Jestli moje kariéra nebude brzdit mé mateřství. Opět děkuju osudu, protože život bez dětí bych si neuměla představit. Kdyby to šlo, tak bych jich chtěla mít aspoň pět. Ale to už nejspíš nestihnu.

***

Pavla Tomicová
(*1962) Po maturitě rok učila, ale pak byla přijata na KALD DAMU. Během studií spolupracovala s královéhradeckým loutkovým divadlem Drak, kam poté odešla do angažmá. Působila zde deset sezon, pak jí Vladimír Morávek nabídl hostování v Klicperově divadle. Tam byla její první rolí Milada Kotrlá v Buldočině. Mezi její další významné role patří například Julie v Romeovi a Julii, Jenůfa v Její její pastorkyni, Agáta v Ženitbě, Arkadinová v Rackovi, Štěpka v Petrolejových lampách, Irena v Odcházení. Od konce 90. let se objevuje i ve filmu a v televizi. Prvním snímkem byla Nuda v Brně. Hraje také v seriálu Ulice na Nově.