Petr Mareček, MF Dnes, 13. 12. 2011

Kdyby se mě někdo po premiéře Žárlivosti Klicperova divadla zeptal, jestli mi v představení něco nechybělo, měl bych ho za šílence. Režisér Pavel Krejčí učinil ze hry proslulé antifeministky Esther Vilarové (jež je známá výrokem „Kdo kritizuje ženy, ten pro ně něco dělá“) strhující rozhlasovou hru s obrazem.

Jde o konflikt tří žen, které se nikdy nepotkají. Milenka osloví podváděnou manželku, a tím spustí korespondenci.

Chytrý text v sobě nese stopy apartnosti i středostavovské elegance nejlepších kusů Neila Simona i jízlivou ironii Woodyho Allena, to když se vysmívá nablblým radám z dámských žurnálů i buddhismu v západoevropské praxi. Jako by ho stačilo jen odříkat. A to v takřka neviditelné režii, zbavené ornamentů a zbytečností, která spoléhá pouze na herečky, smysl a gradaci, tři aktérky činí. A s často nevídanou grácií a řemeslem, kde záleží na každém slovu, záchvěvu citů, nádechu i gestu.

Nejmladší, indoložka Iris (Kristýna Kociánová), se ohání buddhismem, v němž se nesmí lpět na touhách, aby se závěru změnila v uzlíček neštěstí. Znamenitá je Kamila Sedlárová jako architektka Jane, sebevědomá „jezdkyně na cizích mužích“ a s darem přesného načasování vtipů. Z žárlivosti ztrácí glanc i úroveň. Tu celou dobu drží - alespoň navenek - právnička Helen (Martina Nováková), manželka osudového muže (o němž ani od jedné nepadne křivého slova). Žárlivost jí boří celý vesmír, ale zároveň se jí destrukce i ponížení stávají až perverzní drogou, její monolog - obhajoba i obžaloba žárlivosti v jednom - má sílu až hamletovskou. Stačí několik jejích slov, aby divák mezi řádky cítil stohy trápení, slz i síly.

V éře režisérských schválností, kdy člověk je spíše loutkou a autor jen záminkou, má divadlo další drobný herecký šperk, který se jen tak neoblýská.

Esther Vilar: ŽÁRLIVOST
Tisková zpráva
Foto v tiskové kvalitě

repertoár