Racek

Anton Pavlovič Čechov

Divadlo v Dlouhé Praha

Jedna z nejznámějších světových her, kde se mluví o něčem jiném, o něčem jiném se žije a o něčem jiném je život.

„Ptáte se, co je to život? To je totéž, jako byste se ptala, co je to mrkev. Mrkev je mrkev a nic víc o ní nevíme.“ (A. P. Čechov)

Na břehu jezera žije od dětství mladá dívka; má ráda jezero jako racek, je šťastná a volná jako racek. Ale náhodou se objeví člověk, spatří ji, a protože nemá nic jiného na práci, přivede ji do záhuby, jako toho racka…

A je tu dívka a chlapec, spisovatel a herečka, strýček a další lidé a lvi, orli a křepelky, parohatí jeleni, husy, pavouci, mlčenlivé ryby přebývající ve vodách, mořské hvězdice… zkrátka všechny životy.

„O čem je Racek? Samé hovory o literatuře, málo děje a pět centů lásky.“ (A. P. Čechov)

V žádné své jiné práci nevěnuje Čechov tolik pozornosti tématu lásky jako právě v této hře. Je tedy Racek hrou o lásce? Myslím, že ne. Je jí tu sice „pět metráků”, ale o filozofování na toto téma Čechovovi nešlo. Láska mu byla spíš klíčem pro pochopení člověka. Říkal, že „to, co člověk prožívá, když je zamilovaný, je vlastně nejpřirozenější stav” a že „zamilovanost ukazuje člověka, jaký by měl a mohl být”. Skoro všechny postavy jsou tu nějak zamilované. Ale ti, koho milují, nemilují je. To nebyl jen nápad komediografa, to odráží i tehdejší životní pocit autorův. – Co člověk zmůže, není-li milován tím, koho miluje on? Nemůže-li realizovat svou představu šťastného života? Je-li bezmocný právě v tom, na čem mu nejvíc záleží? Čechovovi ovšem nešlo jen o otázku marné lásky, ale vůbec o rozpor mezi touhou a skutečností. Cítil, že asi právě tento okamžik je pro člověka nejdůležitější: jak se dokáže či nedokáže vypořádat se ztrátou perspektivy osobního štěstí. (L. Pistorius)

Premiéra Racka 17. října 1896 v petrohradském Alexandrinském divadle vstoupila do divadelních dějin jako skutečná katastrofa. Sám Čechov z premiéry odešel rovnou na vlak. Hra zaznamenala světový úspěch až o dva roky později 17. prosince 1898, kdy se inscenování ujalo slavné moskevské divadlo MCHAT. Hru nastudoval K. S. Stanislavskij, který v inscenaci ztvárnil také Trigorina. Čechov na premiéře nebyl a inscenaci viděl až v květnu 1899. Představení se odehrálo speciálně pouze pro něj, a protože bylo již po divadelní sezóně, viděl Čechov inscenaci na prázdném jevišti bez dekorace. Maximu Gorkému o tom 9. května napsal: „Nemohu posuzovat hru chladnokrevně, neboť sama představitelka Racka hrála mizerně, celou dobu usedavě naříkala a Trigorin (beletrista) chodil po scéně a mluvil jako paralytik, říká o sobě ‚já nemám žádnou vůli‘ a představitel to pochopil tak, že mi z toho bylo špatně. Ale vcelku hra ušla, zaujala mě. Místy jsem ani nevěřil, že jsem ji napsal já.”

V představení se v souladu s autorským uměleckým záměrem kouří (cigareta na jevišti je dle vyjádření Ministerstva zdravotnictví rekvizitou). Vzhledem ke scénografickému pojetí může dojít ke zvýšené prašnosti v předních řadách.

Délka představení 2:45, přestávka následuje po 3. dějství (po cca 1.45 h).