Publikováno dne: 30.3.2016
Vianův román Pěna dní má pověst neinscenovatelné látky. Její lehkost a „hudebnost“, originální jazyk i surreálná obraznost skvěle fungují v představách čtenáře. Ve chvíli, kdy se někdo tento mejdan imaginace a absurdity pokusí zhmotnit na jevišti (naposledy Jiří Havelka v La Fabrice) nebo ve filmu (nedávno režisér Michel Gondry s Audrey Tautou v roli Chloé), kouzlo románu z různých důvodů většinou vyprchá.
Jak taky ztvárnit pianoctail, sněžného krtka nebo leknín vykvétající na pravé plíci? A k tomu dvě největší témata vůbec: lásku a smrt.
Skutři to dokázali. Před Pěnou dní si na hradeckém jevišti téma „natrénovali“ v inscenacích Labutí jezero a Evžen Oněgin. V posledním díle pomyslné trilogie o lásce se soustředili výhradně na předlohu a obešli se bez kontextuálních hříček, zato ohromili podívanou, muzikálností i fantazií. Pootáčejí běžnou perspektivu podobně jako autor románu. Nahlížejí do příbytku milenců, zavěšeného nad střechami Paříže, jako by shora. Za okny pokoje se „zapomenutým“ dětským nábytkem je město, pod kobercem (svisle na horizontu) si žije skupina Mastix ve světě výstředních zvuků a převleků.
Colina hraje Miroslav Zavičár jako nesmělého a udiveného romantika vznášejícího se v oblacích i zaskočeného reálným životem. Marie Poulová jako Chloé je zas trochu jiné „dítě“: neohrabaně půvabná, střelená, zranitelná…
Radost a hravost prostupují celou inscenací, dokonce i ve scénách, kdy je Chloé nemocná a Colin čeká, až ze záhonu vyrostou zbraně, tryskají z hereckých výkonů, z kostýmů Simony Rybákové a scény Jakuba Kopeckého, z každého zvuku, který vyloudí Mastix. Nejdříve se všechno přelévá v rozmanitých chutích a barvách a pak bledne a uvadá.
Skutři si tentokrát vybrali předlohu, která jim opravdu dobře padne.
(Recenzi přineseme v příštím čísle.)
Divadelní noviny - Číslo 07/2016 (29. 3.-11. 4. 2016)
