RECENZE: Vítězný únor v blankversu

Publikováno dne: 9.11.2016

Pavel Kohout opět překvapil. Vrátil se sice už po x-té do časů svého komunistického mládí, ale tentokrát se vrátil nejen tématem, ale i vázanou formou – připomeňme, že už Kohoutova prvotina Dobrá píseňz roku 1952 je hra veršovaná a s podobným ústředním motivem recitačního mládežnického souboru.

Hra Vítězný únor má podtitul „Alžbětinské drama z L. P. 1948“. Jemně ironický půvab hry spočívá právě v rozporu mezi zručně napodobenou vznešenou básnickou formou, jíž Shakespeare pojednával své historické hry o „válce dvou růží“, a ubohou, vyprázdněnou partajní frazeologií aktérů boje o moc v době únorového puče. Podívejme se však na to, jak si s hrou poradilo hradecké Klicperovo divadlo.

Hra na nakloněné rovině 

Nemůžeme přitom pominout kontext překvapivé renesance politického divadla. A při talentu naší politické reprezentace denně vytvářet na běžícím pásu nechtěné politické skeče, ať už v žánru pokleslé frašky, nebo absurdní komedie, se nové vlně zájmu o politické divadlo nelze divit. V Hradci se s touto vlnou nedávno velice šťastně a neprvoplánově vyrovnali inscenačně přesným pojetím Havlovy Asanace; a Vítězný únor v tomto trendu nepodbízivé dramaturgie a varovné paralely k dnešku zdárně pokračuje. 

Úspěch inscenace začíná už scénografií. Základním výtvarným sémantickým gestem Jána Zavarského je tu šikma: nejen osa pozadí, ale i jí přizpůsobené aranžmá vedlejších postav (milicionáři, akční úderky, statisté) zaujímají postoj nakloněné, vychýlené osy jako postoj základní. Aktéři stojí šikmo, ale chovají se, jako by stáli rovně: také puč přece navenek proběhl jako normální, demokratická obměna vlády a byl i následně schválen parlamentem! Toto vychýlené těžiště událostí symbolizuje výchozí situaci hry: celá společnost, nejen komunisté, ale i jejich demokratičtí odpůrci se už nevratně pohybují na nakloněné ose k totalitě (ne náhodou se jedna z nejpronikavějších studií o vině Jana Masaryka na poválečné sovětizaci země jmenuje Veliký skluz). 

Ta nakloněná osa už byla dána dlouho před únorem 1948 Košickým vládním programem, prezidentovou cestou do Prahy symbolicky přes Moskvu, darováním Podkarpatské Ukrajiny Stalinovi jako na podnose, vydáváním protikomunistických ruských emigrantů – řádných československých občanů – do rukou NKVD, faktickou likvidací legitimní politické opozice ve sjednocené vládě Národní fronty, konsenzem všech partají o nemožnosti tří kritik: SSSR, znárodnění a odsunu (včetně divokého) německých spoluobčanů. Logicky následuje červenec 1946, kdy vláda nejprve jednomyslně přijme, a po Stalinově sodě v Moskvě stejně jednomyslně odmítne Marshallův plán pomoci (jestli vám zárodky tohoto jednání – tehdy dva roky před pučem – jsou dnes něčím povědomé, pak jde zajisté o podobnost čistě náhodnou). 

U Kohouta prezident Beneš sám tuto nakloněnou rovinu sebekriticky reflektuje, vyčítá si Mnichov, heydrichiádu, zmařenou šanci Marshallova plánu jako pomstu Západu za Mnichov. Nevadí mi, že je takto koncipovaná postava veskrze ahistorická, ale že je nedramatická. Nejedná, přednáší dodatečné historické interpretace. Únorová kapitulace je pak nemotivovaná (a i tak dobrý herec, jakým je Miloš Maršálek, si s umělým konstruktem postavy neví rady). 

Skvělé finále

Po trochu rozpačitém prvním obrazu packajících národněsocialistických pučistů, kde mi chyběly nůžky a svižnější tempo, se text a jeho jevištní uchopení nejen setkávaly, ale i víc a víc umocňovaly. Autor si sice vyfabuloval motiv Masarykovy sebevraždy jako fingované vraždy, mající uštědřit vítězné moci posmrtný políček, povedlo se mu však daleko víc než ilustrovat dějepis: vytvořit věrohodný lidský charakter (znamenitá je díky Jiřímu Zapletalovi zejména smutná předsmrtná scéna bývalého bonvivána se zamilovanou spojovatelkou Marie Poulové). Portrét člověka, který permanentním vtipkováním marně potlačuje vědomí selhání. A pak je tu vynikající figura všemocného Ministra (Lubor Novotný přetvořil Václava Kopeckého do odpudivé, a bohužel nám dnes povědomé karikatury bodrého grázla) a hlavně šťastný nápad s voicebandem. Ten Kohoutovy budovatelské verše pouze neparoduje, dynamicky rytmizuje ve svébytný tvar. Proto skvěle vyzní mrazivá pointa se šibenicemi, shora spuštěnými doprostřed té orgie optimismu. 

Režisér však závěrečný živý obraz ještě umocňuje připsanou postavou smrtky se srpem a kladivem (fenomenální Marie Paulová), která s vítězným úsměvem, daným nejen mocí politickou, ale i žensky erotickou v lehkém tanečním rytmu kosí jednu nadšeně recitující hlavu za druhou. Ponechává naživu jenom Básníka jako jakéhosi Horácia hry, který nám o všech těch mordech přináší zprávu, i s vědomím, že se na nich svou krátkozrakostí (Jan Sklenář), byť „jen“ jako básník, celou dobu podílel. Toto odzbrojující finále je vrcholem inscenace natolik sugestivním, že dává zapomenout na předchozí (vesměs odstranitelné) výhrady.

VLADIMÍR JUST

Autor je teatrolog 

Pavel Kohout: Vítězný únor

Režie: Břetislav Rychlík

Scéna: Ján Zavarský

Hudba: Petr Hromádka

Světová premiéra 29. 10. 2016 v Klicperově divadle Hradec Králové, psáno z reprízy 1. 11. 


Zobrazit všechny novinky »

  • Fotogalerie