Nevěsta

Divadlo Masopust

Martin Františák patří k nejvýznamnějším současným dramatickým autorům. V jeho rukopisu se propojuje silný dramatický talent s básnickou obrazivostí, podobně jako tomu bylo u Josefa Topola. Zároveň míří k palčivým tématům současnosti. Ve hře Nevěsta se balancuje na hranici skutečnosti a snu. Nechává minulost dvou žen - matky s dcerou, které v padesátých letech přivandrovaly do valašské vesnice - prostupovat do současnosti, v níž Starosta spolu s ostatními muži vyklízí jejich dům, aby zde zřídil myslivnu. Tření a pnutí těchto dvou světů provokuje a obnažuje skutečné vztahy, jaké mezi „nevěstami“ a zdejšími muži v minulosti panovaly. Zvláštní směs zneužívání a ponížení, výměnný obchod nutný k přežití, ztráta jakékoli důstojnosti a cti. Nic z toho nezmizelo. Staré zahnívající skutečnosti umí nebezpečným způsobem infikovat současnost. Celé drama, inspirované deníky nalezenými Martinem Františákem na staré půdě, je psáno ve valašském nářečí, které propůjčuje replikám šťavnatý rytmus. Přes psychologickou hloubku si text zachovává pružnost a ráz grotesky s nedomrlými myslivci a líčením rozpadajícího se domku nevěst na bílo. Prosvítání starších vrstev ovšem nic nezabrání. Deníky zachycují složitou životní situaci a nejednoznačná východiska s divokou imaginací, jako by se jejich původní pisatelka pohybovala spolu s autorem dramatu na rozhraní života a smrti, snu a skutečnosti. Františákovým dramatickým vkladem je především zobrazení obecného pokrytectví, stále znovu potvrzovaného, a předávaného z generace na generaci.

V inscenaci bychom rádi navázali na dramaturgickou linii našeho divadla, vinoucí se od Konce masopustuJosefa Topola, přes hru Lenky Lagronové Čupakabra (obě v režii Štěpána Pácla), ale i další dramatické texty, zachycující společenství vesnice, jako obraz světa.