Publikováno dne: 30.11.2020
Jak se daří v této nelehké době přežít divadelním souborům bez diváků v hledištích? Některá divadla přesunula svůj kontakt s příznivci do online světa. Jsou zrušena představení i divadelní festivaly, herci často bez práce. Jak to konkrétně vypadá v Hradci Králové, o tom si povídáme s ředitelkou Klicperova divadla Evou Mikulkovou.
CELÝ ROZHOVOR SI MŮŽETE PUSTIT NA WEBU ČESKÉHO ROZHLASU HRADEC KRÁLOVÉ
Jak se máte? A jak se daří divadlu v Hradci?
Divadlu se teď daří stejně jako všem kulturním organizacím, není to úplně lehká doba. Ale snažíme se, připravujeme další věci pro naše diváky. Až otevřeme, doufáme, že to bude už po Novém roce, abychom jim mohli ukázat, co jsme celou dobu dělali.
Všichni tedy chodíte do práce, zkoušíte a pracujete. Pojďme se vrátit na začátek koronavirové krize. Nikdo moc nevěděl, jak se s tím vypořádat. Jak jste zareagovali? Také jste museli divadlo zavřít.
U nás to bylo opravdu velice složité, protože uzavření divadlo přišlo den před premiérou inscenace Kdo se bojí Virginie Woolfové. To nás hodně zasáhlo, protože jsme celé dva měsíce zkoušeli a my teď jsme museli skončit. A na půl roku nechat inscenaci u ledu. Je to těžká inscenace, hodně náročná, speciálně pro herce. Takže, když se zavřelo, tak jsme se pár dní z toho vzpamatovávali. Ale pak jsme začali zase intenzivně pracovat, hlavně se tenkrát šily roušky.
Ano, místo divadelních kostýmů jste šili roušky.
Musím říct, že pomáhali všichni, kdo mohli, kdo uměli vzít jehlu do ruky. A nejen jehlu, i herci navlékali šňůrky. Když jsme se tady trošku vzpamatovali z toho šoku, tak jsme začali dělat streamy různých scének a rozhovorů, celkem jsme v tom jarním období udělali 55 streamů, vše bylo na našich facebookových stránkách. Diváci na to reagovali velice dobře, některé streamy měly i přes 3 000 zhlédnutí. Tak jsme se aspoň nějakým způsobem divákům přiblížili. Ovšem potlesk samozřejmě chybí.
Také tradiční červnový festival Divadlo evropských regionů musel být zrušen.
Festival chystáme celý rok, už v březnu jsme měli nasmlouvaná všechna představení, hodně i zahraničních. Zabralo to opravdu spoustu práce a my jsme museli festival přerušit, pořád jsme čekali, jak se to bude vyvíjet dál. Abychom diváky úplně o festival nepřipravili, tak jsme uchystali takovou zvláštní verzi. Nejprve jsme chtěli, aby to bylo jako drive-in kino a lidé se mohli v bezpečí auta dívat. Potom se situace trošku uvolnila, tak jsme udělali třídenní zkrácenou verzi festivalu na hradecké Flošně a část se odehrávala i v letním kině. Myslím, že i ty tři dny měly velký úspěch u diváků, bylo to fajn. Poznali jsme z úplně jiné stránky onen open air program, který si musí vše postavit na holé louce. To bylo i pro nás přínosem.
My vám také musíme paní ředitelko poblahopřát, protože Klicperovo divadlo získalo hned dvě nominace na cenu Thalie!
Ano, bylo to právě za dvě role v inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové. Podařilo se nám ji odehrát v krátké době koncem června, ale vzápětí už bylo znovu zavřeno.
Nominace na Thalii obdrželi Anna Peřinová a Filip Richtermoc. Dostali přidáno? Dostávají herci nějakou odměnu?
Dostávají. Určitě ji oba dostali. Bohužel letos je finanční situace trošku horší, ale výjimečné počiny jsou odměněny.
Jste pyšná na své herce, na divadelní soubor?
Člověk, když obchází ostatní divadla, nejen regionální, ale i pražská, tak si myslím, že máme velice kvalitní herce. Já můžu říct, že celý náš soubor je ve skvělé kondici.
Letošní divadelní sezóna ovšem byla celkově prapodivná. Kolik jste měli naplánováno premiér?
Letos jsme měli mít sedm premiér. Na podzim, kdy bylo divadlo ještě otevřeno, tak jsme odehráli dvě premiéry. Jednu odloženou, to jsou Tři kamarádi. A potom premiéru inscenace Lidé, místa, věci, což je první věc, kterou dělal náš umělecký šéf Pavel Khek. Ještě jsme udělali obnovenou premiéru Kytice, kterou jsme celou přezkoušeli s novými herci. Takže jsme vlastně stihli tři premiéry během několika týdnů. Začali jsme zkoušet už začátkem srpna, abychom vše dohnali, ale pak jsme museli opět budovu zavřít. Teď máme neodpremiérovanou inscenaci Úklady a láska a zkoušíme další inscenaci, která měla mít původně premiéru 12. prosince, a to je Ženitba, kterou dělá duo Skutr. Ale nejspíš se to v tom prosinci nepovede uvést.
Vy jste samozřejmě také ekonomka, takže vám asi běží stále čísla hlavou. Jaké jsou ztráty, když se nehraje, když jsou divadla zavřena? Vy nejste soukromá instituce, ale dokážete si představit, že byste byla nyní v čele soukromého divadla?
To si neumím představit. Zejména, pokud by šlo o velkou instituci se spoustou zaměstnanců. My máme kolem stovky zaměstnanců a je to opravdu velice složité. Protože samozřejmě mzdy jdou stále a je těžké je udržet bez dotací, nebo prakticky nemožné. My jsme podporováni městem Hradec Králové, krajem a ministerstvem kultury. A co se týká ztrát, tak přicházíme měsíčně průměrně o 1 700 000 ze vstupného. Ale protože se nehrálo, tak se nám podařilo zase naopak nějaké peníze ušetřit. Musím opravdu poděkovat ministerstvu kultury, protože bez těch peněz opravdu nevím, jak bychom přežívali dál.
Co byste si teď nejvíc přála?
Já bych si nejvíc přála, abychom už konečně mohli začít hrát. Protože zkoušení do šuplíku není vůbec příjemné. Inscenace máme opravdu velice krásné a těším se, až se budeme moci s našimi diváky sejít u nás v divadle. A budeme moci ukázat, že jsme nezaháleli. Těšíme se, že se s našimi příznivci konečně zase setkáme.
Naším hostem byla ředitelka Klicperova divadla v Hradci Králové Eva Mikulková. Moc děkuji. Na shledanou. Ať se daří. Pozdravujte kolegy v divadle.
Děkuji, na shledanou. A kolegům to moc ráda vyřídím.
