Lenka Smrčková: Občas je potřeba být důrazný a režisérům oponovat, usmívá se divadelní dramaturgyně Lenka Smrčková

Dramaturgyně Lenka Smrčková byla dnes ráno hostem Jakuba Schmidta v ranním vysílání Českého rozhlasu Hradec Králové. Poslechněte si, nebo si přečtěte celý rozhovor.

Vezveme vás do divadla a představíme vám postavu sice ne tolik viditelnou na jevišti, ale rozhodně velmi důležitou. A to je divadelní dramaturg. Už od sezóny 2020-21 je dramaturgyní v Klicperově divadle v Hradci Králové Lenka Smrčková, která už vyslala k divákům spolu s režisérem Pavlem Khekem první premiéru sezóny, legendární Arabelu. 

Jak se povedla Arabela, první premiéra nové divadelní sezóny?
To by měla být otázka především na diváky, ale já si myslím, že se povedla. Je to obrovský projekt, i co se týče počtu herců, kostýmů, převleků, vůbec všeho, co jsme si vymysleli. Takže to bylo hodně na knap, hodně nervózní, ale už na premiéře byly ohlasy velmi pozitivní. Následovaly první reprízy a vypadá to, že se představení líbí dětem i dospělým, je opravdu rodinné, což jsme chtěli. To byl náš záměr, aby se bavila celá rodina. Věřím tedy, že se to povedlo a všechny diváky zvu, aby se přišli podívat.

Musel to být pěkný oříšek převést na divadelní prkna slavný televizní seriál pánů Macourka a Vorlíčka plný triků a kouzel. Jak to děláte na divadle, že otočíte prstenem a proměníte pana Majera v jezevčíka?
No, těžko. Rozhodli jsme se, že nemá cenu se na jevišti pokoušet o filmová kouzla. Takže triky jsou částečně přiznané, diváci vidí, jak to vzniká. A potom jsme hodně řešili zvířata. Nakonec jsme zvolili formu loutek. Diváci vždy vidí herce, který vodí loutku a zároveň i mluví. Myslím si, že to bylo šťastné a dobré rozhodnutí, které funguje.

Co muzika, protože ta byla u Arabely také legendární?
Koupili jsme licenci na původní znělku a samozřejmě na zvuk prstenu, protože bez toho by to nešlo. I ona znělka je ikonická. Ale zároveň nám do představení skládal hudbu slovenský skladatel Juraj Růžička, který rozvedl původní téma, ale zazní tam i spousta nové hudby, která je složená přímo pro naši Arabelu.

Zajímá mne, co na takovém představení, jako je Arabela, dělá dramaturg?
Zrovna v případě Arabely vůbec vysloví, že má nápad, aby se tahle věc dělala na divadle.

Tak to byl váš nápad?
Byl to můj nápad, ano. Zároveň jsem i s režisérem Pavlem Khekem spoluautorka scénáře, text jsme psali spolu. Tato fáze samozřejmě u her, které už je napsané, odpadá. Potom už je to o vymýšlení, kdo co bude hrát. A během procesu zkoušení by měl být dramaturg takové čisté oko. Divák, když přijde na představení, tak má jen jednu možnost vše pochopit, aby mu to bylo jasné. Ale režisér, herci a celý tým, jak jsou do zkoušení ponoření, tak mohou něco přehlédnout. Nám jsou ty věci jasné, protože o nich přemýšlíme denně půl roku. A já bych měla být ten člověk, kdo řekne, ale počkejte, tohle nedává smysl, když tady bude postava takto reagovat. Je to přehnaná reakce, protože předtím se chová jinak. Zkrátka upozorňovat na tyto záležitosti.

Vy jste tedy takové první oko diváka, dá se říci.
Mělo by to tak částečně být. Ale zároveň musím být pravá ruka režiséra, taková spojka mezi herci a režisérem.

Dohadujete se také? Je tam nějaká zdravá výměna názorů?
Určitě je to potřeba. Třeba s Pavlem spolupracujeme už dlouho, teď to bude 15 let, tedy dobře se známe, jsme kamarádi. Tedy je to trochu jiné, než když pracuji s cizím režisérem, kterého pozveme. A potom, když chceme například udělat představení pro školy a režisér to ubírá nějakým jiným směrem, tak já bych měla být tím, kdo na to upozorní. Že je třeba některá scéna už příliš odvážná a asi by ta být úplně neměla. Občas je potřeba být důrazný a oponovat režisérům. To je má úloha.

To tedy ale vyžaduje velkou odvahu, ne?
Já se jí stále učím. Někdy je ale zapotřebí být oponentním hlasem pro režiséra, aby také slyšel i jiný názor.

Jak jste se dostala k divadlu?
K divadlu jsem se dostala právě přes Pavla Kheka, nynějšího uměleckého šéfa Klicperova divadla. Ještě na gymnáziu jsem si říkala, že bych chtěla studovat psychologii nebo práva. Ale potom jsem potkala Pavla, skamarádili jsme se a zamilovala jsem se do divadla.

A rovnou také do dramaturgie?
To tak nějak vyplynulo, protože hned od začátku jsme s Pavlem začali rozebírat jeho inscenace, které režíroval. Já jsem se na ně byla podívat a pak jsme o tom vedli dlouhé debaty. A on mi tenkrát řekl, že dramaturgie by asi byla pro mne.

Ovšem na jevišti také děláte improvizační divadlo, je to tak?
Dělám improvizaci se skupinou Improvariace v Praze. Teď už za nimi jezdím jen občas, ale je to takový občerstvení oproti mé běžné divadelní práci.

Improvizační divadlo, to je něco úplně jiného oproti klasickému divadlu, kde je vše ve scénáři. Musí mít herci dar improvizace?
Je to spíše o tom, aby byla ta skupina sladěná, aby lidé věděli, co od sebe mohou očekávat, jak budou vzájemně reagovat. Má to určité principy, které se nedají nazkoušet, ale improvizační reakce se dají trošku vytrénovat. Pro mě je to opravdu občerstvující oproti pevnému divadlu.

Už jsme říkali, že musíte být takovým oponentem režisérovi a přicházet i s nepříjemnými otázkami. Stává se, že na vás režisér také nedá?
Samozřejmě. Prakticky v každé inscenaci je nějaký moment, se kterým jsem nesouhlasila. A režiséra se mi buď nepodařilo přesvědčit, nebo měl nějaké své důvody, proč to tam nechat. Takže potom mám ráda, když v recenzích vyjde, že nějaká scéna byla dramaturgicky špatně, že nedává smysl a já vím, že je to právě ten moment, který jsem tam nechtěla. Ale prostě hierarchie je taková, že režisér zodpovídá za celé představení. Já si mohu jen říci, že jsem udělala maximum, abych mu to vymluvila.

Jaké to pak je, když sedíte při premiéře mezi diváky?
Jsem hodně nervózní, všechny premiéry prožívám. Myslela jsem si, že se to časem zlepší, ale divadlo dělám 15 let a ono se to spíše zhoršuje. Na premiéře vždy hercům fandím a pozoruji i diváky, sleduji, jak reagují. Když jde o komedii, jestli se smějí na místech, kde jsme to předpokládali. Když je to vážná inscenace, tak jestli je dojímá. Hodně se dívám po divácích.

Na čem teď pracujete v Klicperově divadle?
Na hlavní scéně se zkouší Cyrano s režisérem Patrikem Lančaričem, premiéra bude v prosinci. To ale nedělám já, protože jsme dvě dramaturgyně v Klicperově divadle. Já zkouším kabaret Königgrätz s hercem Petrem Kultem, bude to autorské divadlo o Hradci, texty teď vznikají. Jak se tady lidem žije. Bude to komediální inscenace s živou hudbou, kterou dělá Michal Horák, takže na to vás také moc ráda pozvu. Premiéra je 5. a 6. prosince ve studiu Beseda.

Vy působíte v hradeckém divadle od roku 2020. Jste tu už jako doma?
Ano, jsem. Bydlím tady, Hradec mám moc ráda. Pro mě byly hodně těžké první dva roky, když byl covid. Všechno bylo zavřené, nebylo možné poznat město, ani lidi. Ale v Hradci se mi bydlí moc hezky. Když teď jedu do Prahy, tak to už beru spíše jako výlet.

Dramaturgyně Klicperova divadla v Hradci Králové Lenka Smrčková byla dnes naším hostem. Moc děkuji za rozhovor a přeji hodně spokojených diváků v divadle.