Lucie Andělová: Mrzí mě, že diváci nejsou příliš přístupní modernímu pojetí divadla. Chci to změnit

Herečka Lucie Andělová byla včera hostem Pavly Kindernayové v ranním vysílání Českého rozhlasu Hradec Králové. Poslechněte si, nebo si přečtěte celý rozhovor.

V rozhlasovém studiu vítám Lucii Andělovou, herečku, která jde už pět let v Klicperově divadle v Hradci Králové doslova z jedné role do druhé. Také hodně zpívá a věřím, že nám přiblíží nejen ten její umělecký svět, ale také život na statku, kde bydlí.

Holínky, nebo střevíce? Co máte raději?
Obojí. Ale každé samozřejmě pro jiný účel. Holínky do bláta, tam bych ve střevících nešla. Ale na podpatcích také ráda chodím.

Vysvětlete nám, jak se divadelní herečka a vynikající zpěvačka ocitne na statku? Jak to přišlo?
To je hodně dlouhá a dobrodružná cesta. Potkala jsem se s mým mužem, žili jsme spolu v Praze a narodilo se nám dítě. Často jsme trávili volný čas u jeho babičky na vesnici, kde se nám to moc líbilo, a jak to tak bývá, s životem dítěte se priority docela promění, a tak jsme začali uvažovat o tom, jak žijeme, co jíme, v čem peru. Čím víc času jsme trávili na venkově, tím víc nás to táhlo ven. Chodívali jsme kolem barokního statku, kulturní památky, který byl už dlouhá léta opuštěný, protože poslední majitelka zemřela. Statek se jmenuje Hrušův a propadl státu. Řekli jsme si, že by se nám tam krásně žilo. Statek jsme koupili a odstěhovali jsme se z Prahy na venkov.

Takže manžel věděl, koho si bere?
Ne, nevěděl. Já jsem byla typ ženy, která ráda trávila čas na baru s červeným vínem, a všichni se velmi divili, jak jsem dopadla.

Co máte na statku za zvířata?
Začali jsme drobnými živočichy, tedy drůbeží – máme slepice a indické běžce. Díky nim je moje zahrada úplně bez slimáků a sousedka nám je hází přes plot. Pak máme kočky a završili jsme to stádem ovcí. Momentálně jich máme pětadvacet.

Pobavilo mě, když jste psala, že mnohé ženy chtějí šminky a kosmetiku, ale vy chcete traktůrek. Proč právě traktor?
Já bych chtěla traktor, krávu a prase. Manžel to ví, trošičku je zděšen, ale už na to šetří, protože to není žádná levná záležitost. Ovšem Vánoce se blíží.

Je náročné skloubit hraní v divadle s životem na statku?
Je to rozhodně náročné. Dojíždím do divadla v Hradci Králové padesát kilometrů a beru to jako takové přemostění. Během cesty mám čas se soustředit na svoji práci v divadle a když jedu zpátky, těším se na venkov, do přírody a za svými zvířátky.

A dvě děti máte, aby toho nebylo málo. Můžete nám popsat váš běžný den?
Ráno vstáváme v půl sedmé. V létě chtějí zvířata dřív ven; ovce jsou venku celoročně, ale slepice chtějí brzy ráno ven. Většinou vstane můj muž kolem páté, pustí je a pak si ještě schrupneme. Vypravíme děti do školy – ranní fofry – a já jedu do Hradce. Často mám dopolední zkoušku nebo představení. Po zkoušce se vracím domů, postarám se o zvířata, vyzvednu děti, uvařím, nakoupím. Pak se chystám na večerní představení, takže zase sednu do auta a jedu zpátky.

To se rozhodně nenudíte. Ale možná i díky tomu jste autentická ve svých rolích, neříkají vám to lidé?
Ano, už jsem to slyšela. Ale nijak zvlášť to nevnímám; snažím se jen pustit ven to, co přichází. Možná je to autentické.

Máte i takto po ránu chuť si zazpívat?
A víte, že ano? Za hodinu máme představení A pak usnu a vstanu o Zuzaně Navarové, vytvořené k 20. výročí jejího úmrtí. Jsem ráda, že jsem tu ráno v rádiu, abych se rozmluvila. Před představením se musíme rozezpívat a rozmluvit, máme korepetice, takže se naladíme na sebe. Pro mě je to radost – zpívám moc ráda.

Co vás přivedlo do Klicperova divadla?
Souvisí to s mojí dobrodružnou cestou. Účinkovala jsem v Brně v HaDivadle a s prvním dítětem jsem dojížděla z Prahy do Brna. Když jsem otěhotněla podruhé, řekla jsem si, že se dvěma dětmi už to nepůjde. A právě tehdy se konal konkurz v Klicperově divadle – šla jsem do toho a vyšlo to.

Lidé vás mohli vidět v rolích Hany nebo Jenůfy z Její pastorkyně. Jsou to ty nejzajímavější z vašeho pohledu?
Mám ráda pestrost ve svém hereckém rejstříku, ale dramata úplně nejvíc. Trošku se porochňat v hlubinách duše – tyto role považuji za jedny z nejtěžších a mám je opravdu ráda.

V jakém stavu jste po takovém představení?
Snažím se to co nejrychleji ze sebe shodit, jinak bych nemohla fungovat. My herci máme největší vypětí večer, takže pak je těžké se uklidnit. Po náročné roli jsem ale tak unavená, že docela rychle usnu.

Trému ještě míváte? A je to vhodné nebo dobré pro herce?
Trému samozřejmě mám. Nevím, jestli je to dobré; mě spíš vykolejí. Říkala jsem si, že po sedmnácti letech v divadle by mohla zmizet, ale mám pocit, že je to čím dál horší.

Nějaký talisman či rituál vám pomáhá?
To nemůžu říct, aby se mi to pak nepokazilo.

Kdybyste si mohla vybrat jakoukoliv roli z klasického repertoáru, která by to byla a proč?
Už dlouho uvažuji, že bych si moc chtěla vyzkoušet Médeiu. Je to další hodně náročná role, ale v nějakém zajímavém, moderním zpracování by mě velmi lákala.

Jak vnímáte vývoj moderního divadla? Co byste změnila na jevišti nebo v naší kultuře?
Více bych dbala na změnu vnímání diváků. Mám pocit, že jsou méně přístupní k modernímu divadlu; možná je to i naše chyba, že je málo připravujeme. Chtěla bych je nabádat k tomu, že nevadí, když něčemu nerozumíme, protože to na nás stejně působí. Pomoci může dramaturgický úvod, konverzace s tvůrci – prostě diváky moderně přiblížit. Snad je to i budoucnost v Klicperově divadle.

Na závěr, pozvěte nás. V jakých inscenacích vás můžeme vidět?
Ráda bych vás pozvala na své poslední představení Kafka is not dead. Premiéra byla letos v dubnu a podle mě je to velmi zajímavá, náročná a moderní inscenace, která stojí za to ji nechat na sebe působit.

Do divadelního hlediště vás pozvala Lucie Andělová, herečka Klicperova divadla v Hradci Králové. Ať se vám daří vše, do čeho se budete pouštět.