RECENZE: Konec civilizace nejen v zemi indiánů

Nemají pravdu, kdo lámou hůl nad hradeckými klicperovci. Po Periférii Františka Langera zase zamotávají hlavy kritikům, kteří nepřijeli ani na druhou premiéru sezóny.

U nás se zatím z Lettsovy provokativní tvorby hrál jen Zabiják Joe: o narkomanovi, který plánuje vraždu matky, aby získal prachy z její životní pojistky. V Činoherním klubu. V Srpnu v zemi indiánů, za který získal všechno, co dramatik v Americe dobýt může – Pulitzerovu cenu a Ceny Tonny za nejlepší hru a také za nejlepší ženský herecký výkon pro představitelku matky rodu Violet Westonové, jde dramatik ještě dál. Až ke konci naší civilizace.

O konci na dosah

Karpianus zná z teatrologů jen ten, kdo už konečně objevil pozoruhodný pražský soubor D21, kde režírovala mimo jíné Ibsenovu Noru. Předpokládám, že jejího a McDonaghova Pana Polštáře v Divadle Perštýn neviděl vůbec nikdo, Webbova a Johnsonova Absolventa v Besedě Klicperova divadla možná tři, možná pět kritiků. Ke škodě povědomí o českém divadle.

Pro Srpen v zemi indiánů hledejme příbuzenství ve filmové Svatbě Roberta Altmana nebo v Cestě dlouhého dne do noci Eugena O´Neilla. Letts ale pokročil k ještě sžíravější a zoufalejší společenské deziluzi. Oba slavné autory překonává i zobecněním problémů.

Nevěra, incest, sebevražda, vyprahlost, lež, alkoholismus, drogy, hysterie, pomatenost, demence, deprese, destrukce morálky, žití bez perspektivy... Zmar. To všechno v obraze třígenerační středostavovské rodiny. A ve výmluvném kontrastu přirozených lidských hodnot původních obyvatel Nového světa, indiánské hospodyně Johnny Monevaty v identickém projevu Marie Kleplové. Většinou jen v němém úžasu přihlíží rozvratu a konci nadřazené rasy.

Odcházení severu

O dokonalé herecké ztvárnění lidských trosek se starají Zora Valchařová-Poulová (Violet), Lenka Loubalová a Martina Nováková (její sestra Mattie Fay), Kamila Sedlárová, Isabela Smečková Bencová a znamenitá navrátilkyně na jeviště Petra Výtvarová Krausová v rolích jejích dcer, Jan Sklenář, Filip Richtermoc, František Staněk a Josef Čepelka v postavách protějšků žen a zakřiknutého, zakomplexovaného potomka Violetiny sestry.

Třetí generaci ve společnosti, která k sebezničení nepotřebuje ani v Evropě tolik obávanou invazi islámu, protože spěje volným pádem ke konci sama, zastupuje Natálie Holíková – Jean Fordhamová, koncentrát vlastností rodičů a prarodičů. Vynikající inscenace s hudbou Davida Smečky, na scéně Jana Štěpánka a v kostýmech Zuzany Mazáčové potvrzuje nenapravitelné změtení hodnot a nevratné bourání civilizace bohatého severu na prahu jejího vývojového exodu.

100 %

Jiří P. Kříž, Právo